Děti v majetku státu

Český stát v tichosti, ale poměrně důkladně provádí nucenou asimilaci romského obyvatelstva. Dělá to podobně jako kdysi běloši v Austrálii nebo Americe s domorodým obyvatelstvem: násilím odebírá děti chudým nevzdělaným rodičům a posílá je na převýchovu do svých ústavů, aby jim vštípil „normálnost“ neboli sociální hodnotové návyky většinové společnosti. Za sebou tím nechává rozvrácené rodiny, zoufalé a ponížené rodiče a dezorientované děti s pocitem selhání svých blízkých. Tohle se děje bez ohledu na české členství v Evropské unii, bez ohledu na existenci obranných mechanismů, jako je ombudsman nebo svobodná média.

Odeber Pákistáncům dítě

Přesnější popis českého problému vypadá takto: ročně si sociálky odvádějí z rodin tisíce dětí kvůli tomu, že jejich rodiče mají málo peněz na jídlo, oblečení nebo nedostatečně velký byt. Důvodem může být i to, že mají jiná kritéria na hygienu než většinová společnost nebo prostě žijí ve starém činžáku, kde sdílí záchod se sousedy. Odebírání dětí se přitom často děje za dramatických událostí, kdy sociálkou přivolaný exekutor vytrhává malé dítě matce z náručí. Mnohdy se děti berou rodičům bezprostředně po porodu (podrobněji naše reportáž na další straně).

Zcela zásadní roli hraje to, že záleží na subjektivní přísnosti sociálního úředníka. On může dát rodině šanci na „polepšení“, ale také nemusí. Může si také říct, že citové vazby jsou důležitější než kvalita bot, bíle povlečená postel nebo vytřená podlaha. Přitom je jasné, že sociální pracovníci umí snadno vyhodnotit tu podlahu a obtížně ty citové vztahy.

A konečně exekuce dětí nejčastěji postihuje rodiče, kteří se neumí bránit. Nemají vzdělání, neví, jak jednat s úředníky, nedokážou rychle reagovat na vzniklou situaci. Právě proto jsou ideálním terčem téhle svérázné rodinné politiky Romové. Jistě, sociálky nejsou všemocné, odebrání každého dítěte musí posvětit soudy. V přístupu soudců se ale stejně jako u úředníků projevuje bolševická výchova toho, že stát ví nejlépe, co potřebuje dítě a podle jakých kritérií mají rodiny žít. Ostatně díky novinářům známe řadu příkladů, kdy se soudci v rozhodování o odebrání dětí hrubě mýlili. (Stačí si vzpomenout na případ Půlnoční bouře, kdy vzdělanostně i sociálně plně saturovaní rodiče přišli o dítě jen proto, že se mu rozhodli dát „nevhodné“ jméno.)

Důležité také je, že Češi jsou se svojí odebírací a převýchovnou mánií dost velkou raritou. Na Slovensku byla kdysi situace stejná jako v Česku: stejná neschopnost či nechuť pomoct chudým rodinám problémy vyřešit a stejně přebujelé dětské domovy lačné po chovancích. Už v devadesátých letech ale Slováci agendu reformovali a v zákoně explicitně stanovili, že dítě nesmí být z rodiny odebráno z důvodů bytových či majetkových. Sociálky v takové situaci musí hledat jiná řešení: vypracovat s rodinou tzv. sociální plán práce, jehož smyslem je udržet rodiče s dětmi pohromadě. Rovněž třeba francouzská pravidla vylučují odebírat někomu děti jen kvůli tomu, že je chudý.

Země jako Rakousko nebo Německo se opírají o obecné normy na ochranu rodiny a dítěte. Jejich schopnost a odhodlání tyto deklarace dodržovat jsou ale ve srovnání s Českem radikálně jiné. Sociálky spolupracují s mnoha nevládními organizacemi, které rodinám pomáhají. Jinak to ani nejde. Těžko si dnes totiž představit, jak německý, francouzský nebo britský úředník bere dítě Turkům, Arabům nebo Pákistáncům jen kvůli tomu, že jsou chudí nebo že ve výchově svého předchozího potomka nějak selhali. Žádná z těchto komunit by si nic takového nenechala líbit. Českým Romům ale sebevědomí chybí a neumí se zatím bránit.

Ministrův dík za zájem

Je úplně evidentní, že tahle česká praxe musí skončit. Prvním předpokladem pro to je, aby si politici problém přiznali. To se z části děje. Ministerstvo práce a sociálních věcí, na němž leží hlavní díl odpovědnosti, má na odebírání dětí podobný pohled jako kritici této praxe. Také mluví o chybujících sociálních úřednících, kteří mají v oblibě rychlá a rázná řešení, která jdou proti zájmu rodin. Také mluví o svévolných šéfech dětských domovů, kteří se dítěte zmocní a velmi neradi ho pouští.

Ministerstvu ale zatím chybí nejen jasný nástin řešení, ale dokonce i data a analýzy dnešních poměrů a bez toho nelze žádné smysluplné recepty vymyslet. Tyto rozbory by měly říct, komu a proč se tady děti odebírají, jakou roli v tom hraje svévole sociálek a soudů a jakou různé chyby a pomýlení. Měly by také vysvětlit, jak je možné, že v zemi, kde podle statistik žije z celé EU nejméně lidí pod hranicí chudoby, je současně nejvíce odebraných dětí z chudých rodin. A měly by také naznačit, jak zohlednit kulturní odlišnost Romů, které nelze takhle primitivně nutit do životního stylu bílé většiny, ale spíš hledat cestu k zvýšení jejich životní úrovně.

Dále ministerstvu chybí pravomoci: sociálky jsou v kompetenci obcí a ministerstvo může vydávat jen doporučení. Vládní politici by si samozřejmě mohli napsat více kompetencí do nového zákona jako na Slovensku, to ovšem zatím udělat nechtějí s tím, že k systémové změně není důvod.

Ochota přiznat si problém ale neplatí bezezbytku. Minulý týden Česko kvůli vysokému počtu dětí v ústavech kritizovala i spisovatelka J. K. Rowlingová. Ministr Petr Nečas jí pak vzkázal, aby mlčela a hleděla si svého psaní. Noviny pak tenhle vzkaz odpapouškovaly. Proč by se ale slavná Britka nemohla zajímat o české děti? Proč by nemohla kritizovat Česko za něco, co je bez pochyb pravda? To je vážně dost nejasná logika ve chvíli, kdy se Češi také „pletou“ do poměrů na Kubě, v Bělorusku nebo Afghánistánu. A proč se Britové a jiní mohli za bolševika zastávat českých disidentů a teď se nemůžou zastat rodin, jimž stát (nakrásně demokratický) sebere dítě? I kdyby Rowlingová pomohla jen jedné z nich, měl by jí Nečas spíš poděkovat a přidat kompliment za to, že jí vůbec na nějakém Česku záleží.

Měla by se zpřísnit pravidla pro odebírání dětí? Debatujte na

www.respekt.cz

.