Ať je z čeho vybírat

Držte to při zemi, žádný silný slova! Volá osmdesátiletý muž ze schodů a pomalu zavírá dveře svého smíchovského bytu. Hodinu autorovi těchto řádek vyprávěl o svém životě, další půlhodinu ho pak přesvědčoval, že o něm vlastně nemá cenu psát. Ne že by malíři Ivanu Sobotkovi byla pozornost publika nepříjemná, ale není na ni zvyklý a zrovna teď se na něj na jeho vkus až příliš nahrnula. K jeho kulatému výročí mu totiž výstavy krátce po sobě otevřely hned dvě pražské galerie.

Sobotka má svou pozici okrajového autora, kterou mu přisoudili přezíraví historici umění, rád – může se tak alespoň víc „soustředit na další práci“. V rejstříku čerstvě vydaných Dějin českého výtvarného umění 1958–2000 najdeme skoro každého, kdo v druhé půli minulého století držel v ruce štětec, dláto nebo fotoaparát. Mezi hesla Sobotín a socialistický realismus se ale Sobotka nevešel. „Na tom prd záleží. Když vyšel nový slovník výtvarníků, se zájmem jsem čekal na písmeno s. Jsem tam sice, ale oni ze mě udělali úplnýho apoštola, jak jsem prý trpěl za komunismu!“ rozčiluje se Sobotka, ale vzápětí opět roztahuje tvář do širokého úsměvu.

Dekadenti a symbolisté

Sobotkův příběh v základních rysech připomíná osud generačního souputníka Pavla Brázdy (1926). Originální rukopis si utvořili už při studiích na Akademii výtvarných umění, po únoru 1948 se vzdali jakéhokoli podílu na…