Mezera mezi dvěma stromy
V Česku se aleje více sázejí, než kácejí. Každý si ale všimne, když někde schází mohutný strom, málokdo však útlého, mladého stromku.
V několika filmech ze 60. let se objevuje černobílý, ztichlý a někdy zpomalený pohled do korun stromů, které vytvářejí alej. Podobné obrazy občas lidé vídají ve snech. Díváme se nahoru, vnímáme zvolna uplývající mezery mezi stromy a nejsme si jisti, zda v tomto stromovém rytmu jsou důležitější prázdná místa, nebo samotné stromy. Výsledek je obvykle nostalgický, vede nás do vzpomínek, ale také vzbuzuje pocit nějaké ztracené země, která je ve své podstatě bezpečná. Pokud se nad celou záležitostí hlouběji zamyslíme, můžeme zjistit, že se přihlašují prvotní dojmy snad získané v dobách, kdy nás naše matky vozily ve stíněných parcích či alejích v kočárcích a my se dívali do uspávajícího rytmu nebe a stromů. Abychom pochopili něco z našich současných snů, stálo by za to, aby nás někdo opět povozil v nějakém kočárku pro mimina obrů a my na rozhraní spánku a bdění, s pohledem upřeným vzhůru, opět viděli svět z neopakovatelné perspektivy.
Alej billboardů
V minulém roce jsme s režisérkou Ljubou Václavovou na objednávku ministerstva životního prostředí začali připravovat filmový dokument o alejích. Ještě jsme nevěděli, že bude mírná zima, na jejímž konci začnou polozaměstnaní správci komunikací kácet aleje, a že se k nim rychle přidají ty obce, které se chtěly zbavit stromů či vydělat na dřevu. Tento proces byl zásahem státních orgánů i nevládních organizací zpomalen, ale nemylme se –…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
