Francouzi, do práce

V departementu Seine-Saint-Denis na severu Paříže předminulou neděli shořelo na 90 vozidel. Ač není podzim, hlavní sezona tohoto specifického francouzského „národního sportu“, televizní záběry silně připomněly atmosféru listopadu 2005. Hořící auta, výrostci v kapucích, policisté.

Okolo náměstí Bastille v centru Paříže v téže době postávaly hloučky lidí s rudými růžemi v rukou a nostalgicky vzpomínaly na duben 1981. Právě zde se tehdy konala obrovská spontánní veselice, když prezidentské volby překvapivě vyhrál François Mitterrand.

Naopak rozjásaný dav na náměstí Concorde nyní evokoval náladu z července 1998, když Francie vyhrála fotbalové mistrovství světa. Vítězství Nicolase Sarkozyho se očekávalo. Zarazil jen přesvědčivý rozdíl, jakým porazil finálovou soupeřku Ségolène Royalovou (53 : 47 %). A to za rekordní účasti, neboť se dostavilo 84 % z registrovaných voličů.

Smutek na Bastille a nadšení Sarkozyho příznivců pod obeliskem na náměstí Concorde jsou pochopitelné. Rozum zůstává stát jen nad těmi zapálenými auty. V neděli 6. května jich po celé Francii lehlo popelem 730. Což na druhou stranu jen dokládá, že to nejtěžší nového prezidenta teprve čeká. François Fillon, hlavní favorit na úřad premiéra, po jeho vítězství v televizní debatě řekl: „Dveře sice otevřel, ale za nimi je dlouhá a svízelná cesta.“

Rozdat karty pro červen

Aby na ni mohl vyrazit, čerstvě zvolený prezident, který oficiálně převezme úřad 16. května, musí mít svou většinu i v Národním shromáždění. O tom se rozhodne při parlamentních volbách přesně za měsíc.

Kdykoliv se všeobecné volby konaly těsně po prezidentských (1981, 1988, 2002), zvítězila politická strana nové hlavy státu. I letos lze předpokládat, že Sarkozyho Unie za prezidentskou většinu (UMP) od Francouzů rozhodující důvěru obdrží, ač to nebude s tak velkým rozdílem jako v duelu o Elysejský palác, kdy Sarkozyho podpořilo i 66 % lepenovců a 40 % centristů. Ti budou v červnu jistě hlasovat pro své kandidáty.

Dle prvních průzkumů veřejného mínění by tak Sarkozyho gaullisté měli získat 35 % mandátů ve sněmovně, jejíž kapacita činí 577 křesel. Socialistům se přisuzuje 30 %, centristům Françoise Bayroua 12–15 % a Le Penovým nacionalistům 8 %. Otazník visí nad dalším osudem komunistů i zelených, jejichž prezidentští kandidáti totálně propadli.

Levice sice znovu vyzvala k vytvoření jednotné fronty proti Sarkozymu, ale jednou věcí je provolání, druhou skutečnost. Socialisté se mezi sebou začali přít ihned po vyhlášení nedělních výsledků. Zejména dva rivalové „růžové dámy“, jak se Royalové přezdívá, kteří neuspěli v loňských stranických primárkách.

Laurent Fabius a Dominique Strauss-Kahn zpochybnili průběh kampaně kandidátky socialistů i neschopnost vedení partaje obnovit svůj kredit modernějším pojetím socialismu. Oba jsou sice členy tohoto vedení, ovšem jejich kritika míří především na Royalovou a jejího životního partnera a zároveň stranického předsedu Françoise Hollanda. V médiích se tak objevují názory, že dříve či později mezi socialisty vypukne symbolická „noc dlouhých nožů“.

V nejisté situaci se nečekaně ocitl i centrista Bayrou, jenž výsledky prvního kola voleb vnímal jako své strategické vítězství. Větší část poslanců z jeho Unie demokratické Francie (UDF) totiž v druhém kole stála za Sarkozym a po triumfu lídra gaullistů neskrývají úmysly přejít do jeho tábora. Bayrou tak vkládá naděje do čerstvě založené strany Mouvement democrate (Demokratické hnutí), která by měla spojit střed s levicí.

Samotný Sarkozy se nechal slyšet, že ve svém kabinetu počítá s ministry z UDF a nevylučuje ani přítomnost někoho ze socialistů. Volební karty jsou tedy opět rozdány. O další orientaci Francie tak definitivně rozhodne až druhé kolo parlamentních voleb 17. června.

Práva i povinnosti

Co vlastně potomek zchudlého maďarského šlechtice a právničky, po otci sefardské Židovky původem ze Soluně, připravuje? Nový prezident prohlásil, že s jeho nástupem končí odkaz května 1968.

Mai 68, vlna studentských nepokojů i následná revolta proti přísně patriarchální a nacionalistické Francii, zemi skutečně změnily. Vždyť sám Sarkozy se nyní mohl ucházet o Elysejský palác právě díky těmto změnám, jež nabouraly letité konvence a přesvědčení – jinak by ambiciózní právník bez studia na elitní École nationale d’Administration, který získal francouzské občanství teprve v 15 letech, neměl šanci. Nicméně v Sarkozyho politickém přesvědčení tyto změny též oslabily všeobecnou kázeň i autoritu státu, smysl pro pořádek a zodpovědnost, hodnotu práce i rodiny.

Sarkozy má pravdu zejména v tom, že štědrý sociální stát, který odstartoval své bujení též s květnem 1968, přivykl mnohé Francouze lenosti. Sarkozyho zásadní krédo se tak konkretizuje ve sloganu mnohokrát citovaném během kampaně: „Máme svá práva, ale i povinnosti.“

V průběhu televizní debaty s Royalovou slíbil rozhýbat ekonomiku a snížit nezaměstnanost ze stávajících devíti na pět procent. Nástroji by měly být pružnější zákoník práce, daňové úlevy, nižší platby sociálního pojištění, zavedení poplatků na zboží dovážené z ciziny, jež konkuruje francouzským výrobkům, zachování 35hodinového pracovního týdne i odchodu do důchodu v 60 letech, ale pozor – jako dolní hranice. Jinými slovy, na rozdíl od současné reglementace si má každý svobodně vybrat, jak dlouho chce pracovat.

Příkladem v zeštíhlení státní správy o 225  tisíc zaměstnanců má jít samotná vláda. Ta bude sestavena jen z 15 ministrů, a to při rovném zastoupení žen i mužů.

Syn přistěhovalců chce z Elysejského paláce zpřísnit i imigrační politiku – zavedením výběru na základě kvalifikace. Přesto při svém prvním povolebním projevu Sarkozy prohlásil, že Francie bude nadále útočištěm i oporou pro politické uprchlíky a nespravedlivě stíhané lidi z celého světa.

V témže projevu dal na vědomí, že Francie se vrací do Evropy. Namísto dlouhé a spletité evropské ústavy by z pohledu Paříže měl vzniknout kratší text, o němž bude hlasovat parlament. Jenže v této Evropě Sarkozy nechce vidět Turecko. Rovněž chce zabránit Íránu v získání jaderných zbraní. Aby ukázal alespoň nějakou vstřícnost směrem k jihu, nový prezident přišel s myšlenkou vytvoření strategického partnerství a užší ekonomické spolupráce zemí okolo Středozemního moře.

Naopak vztahy s USA, už roky zatížené iráckou krizí, by měly být opět „hluboké, upřímné a pevné“, ovšem s právem na vzájemnou kritiku, jak tomu bývá „mezi starými dobrými přáteli zvykem“.

Signál dají výrostci

Prezidentské volby 2007 jsou minulostí a hyperaktivní workholik, jenž sám sebe označil za „neúnavného dříče“, odjel na pár dnů nabrat síly na Maltu. Jeho celoživotní cíl, o němž v posledních letech snil při ranním holení, což přiznal v televizi před třemi roky, se tak splnil.

Po traumaticky prožívaném odchodu svého otce od rodiny se již v dětství rozhodl ukázat světu, co dokáže. Francouzskou veřejnost na sebe poprvé upozornil, když se stal ve 28 letech starostou jednoho z nejbohatších měst země – Neuilly sur Seine. Pak byl několikrát členem pravicových vlád. Naposledy ve funkci ministra vnitra, což ale byla podle novinářů perioda bez pozitivní bilance.

Jak dopadne bilance prezidentská, uvidíme za pět let. Mimo jiné se to pozná i na tom, kolik aut zapálí výrostci. Současný průměr je 110 denně.

Sarkozy: bral vše až na jihozápad

Podle průzkumových analýz konzervativec Sarkozy uspěl u žen (52 % hlasů) a slušně si vedl i mezi zaměstnanci (49 %) a dělnickou třídou (46 %). Zěměpisně se volební mapa Francie rýsuje dosti jasně. Royalová získala jihozápad (historickou Akvitánii a Pyreneje), venkovský střed (Centrální masiv), Bretaň a tradiční socialistickou baštu na severu Pikardie (Pas-de-Calais), zatímco drtivou většinu zbytku shrábl Sarkozy.

Zajímavá je metropolitní oblast. Pro Sarkozyho hlasovala těsně Paříž a silně její západní předměstí (55,65 %, tam také starostoval), pro Royalovou těsně předměstí na jihovýchodě a silně severovýchod (56,54 % v Seine-Saint-Denis).

V celostátním rámci Royalová bodovala na periferiích odsunutých na okraj zájmu a rozvoje. Nejvíce získala v pyrenejském departementu Ariége (59,56 %), nicméně mimo vlastní Francii je její baštou indickooceánský ostrov Réunion (63,58 %).

Baštou Sarkozyho byl jih, zvláště Riviéra, kde se na jeho úspěchu podílely hlasy tam silných lepenovců (68,08 % v Alpes-Maritimes). Šedesátiprocentní metu překonal též v Alsasku. Získal ovšem i v některých periferních lovištích Royalové, jež tradičně tíhnou ke konzervatismu. Kdo si ze školního podání Francouzské revoluce pamatuje odkazy na „reakční Vendée“, oblast pod ústím Loiry, nemýlí se – Sarkozy v tomto bohulibém, leč zaostalém kraji sklidil 57 %.

Kdybychom hledali oblast, která Francii reprezentuje nejvýstižněji, musíme vyrazit na západ přes Atlantik. Výsledky ze zámořského departementu Guyana, sousedícího s brazilskou Amazonií, se totiž liší od těch celostátních o pouhé 0,02 procenta. S trochou nadsázky tak lze říci, že obecné naladění Francouzů nejlépe vystihli amazonští indiáni.