Editorial

Víte, jak vypadá miliarda českých korun? Třeba jako deset metrů vysoký sloup z pětitisícových bankovek. A co se dá za celé sloupořadí těch miliard koupit? Například dlouholeté mlčení o tom, jak se další desítky a možná stovky miliard ztrácejí v pavoučí síti, jež obestřela obchod se dřevem a zbraněmi.

Redaktoři Respektu Jaroslav Spurný a Ondřej Kundra si ve dvou zásadních článcích položili otázku, jak je možné, že už patnáct let se beztrestně ztrácejí obrovské peníze, které patří nám všem. Je zjevné, že putují do rukou jen mála lidí, politiky zřejmě nevyjímaje. Ti totiž celá léta neudělali nic pro to, aby tuto síť zpřetrhali.

Česká armáda je už dávno poražena mnohem silnějším protivníkem, než je cizí vojsko. Je poražena korupcí ve vlastních řadách (viz téma na stranách 17 až 19) a zatím to nevypadá, že by se našel její spasitel. Více naděje skýtají lidé, kteří se pustili do zápasu o dřevo z českých lesů. Podle expertů přichází stát ročně o tři až čtyři miliardy jen proto, že od počátku devadesátých let se obchod se dřevem dostal do rukou uzavřené skupiny podnikatelů, kteří určují pravidla (více na 6. straně).

Jistě, že čtení o miliardách, které už nikdy neuvidíme a na něž nestačí naše představivost, může bolet hlava. V takovém případě si zkuste představit takovou ránu do zubů, v níž najdete zalíbení. Že je to nemožné? Omyl. Stále více uhlazených manažerů v Česku shazuje po večerech své obleky a mlátí do sebe hlava nehlava v boxerských klubech (více na 8. straně).

Ale máme i dobré zprávy. Je květen a rostlinstvo se rozhodlo kvést. Nedělá to kvůli českému názvu měsíce, ale na povel hormonu florigenu, po němž biologové pátrali celých sedmdesát let (více na 27. straně), až ho – jaké překvapení! – našli. Konečně můžeme být spokojeni.

Vážené dámy a pánové,

příjemné čtení přeje

Martin M. Šimečka