Chodit, číst, mluvit ve 21. století

Technické obrazy na televizních nebo počítačových obrazovkách se střídají ve svižném tempu a způsobují závrať z možností – „všechno“ je na dosah. Zvykáme si na rychlost s nevinnou samozřejmostí, dva roky starý webový vyhledávač proklínáme jako pomalý a zastaralý křáp. Stotřicítka je pro krásné a dokonalé auto svištící po prázdné silnici, obklopené horami, lesy, mořem, ponižující rychlostí. Podlehnout rychlosti ovšem znamená připravit se o slast pomalosti. Existuje však ještě možnost volby? Jako by mizel i čas vyhrazený pro váhání a rozhodování. Neprováhat znamená nepromýšlet. Myslí za nás jiní. S počtem věcí a možností roste počet zprostředkovatelů a prostředníků – reklamních agentů, poradenských konzultantů, domácích a venkovních nástrojů, komunikačních a reprodukčních přístrojů, znalců zdravého jídla a zdravého spaní, bavičů a politiků. Svěřujeme jim do rukou náš čas, který bychom si v mnoha případech měli ponechat pro vlastní přemýšlení a rozhodování.

Mezi rychlou jízdu autem a pomalou cestu po svých vstoupilo kolo s rychloměrem na řídítkách. Málo produktivní chození bylo nahrazeno výkonnostním sportováním. A kolo si přitom do hor přivezeme autem. Poutníkovi Máchovi patřila na počátku 19. století země a nebe nerozdělené hranicemi, patřila mu i cesta, na níž se potkávali chodci a povozy. My se na počátku 21. století pohybujeme v zónách – autům patří dálnice, cyklistům vyhrazené stezky, chodcům chodníky a přechody. Pěší zóna je poslední ústupek chodcům. Rezervace. Do rozhodování mezi pomalou četbou a rychlým surfováním vstupují digesty, databáze z digestů a digesty z databází. Mezi docela obyčejným zbožím (třeba jogurtem nebo hruškou) a zákazníkem se rozprostírá dálnice ucpaná kamiony, mamutí sklady za městem, kejklířství reklamních imagologů v mondénních časopisech (všechny jsou o kvalitním bydlení, trávení a sexu) a řada dalších drahých prostředníků.

Bylo někdy složitější překonávat přeplněný prostor a zpomalovat splašený čas?

Jak se prostor pro život zmenšuje, zvětšuje se prostor kybernetický a digitální.

Explozivní virtuální realita nás odděluje od přímé zkušenosti a činí z nás snadno manipulovatelné konzumní jednotky pro grafy marketinkových kejklířů. Naše zájmy a preference zná správce sítě mnohem lépe než my sami. Svoboda na síti se může stát svobodou mouchy v pavučině. Od světa nás odděluje hustá clona upředená funkcionáři a aparáty. Nejvyspělejší civilizace jsou nejzranitelnější – představme si světovou metropoli měsíc bez elektrického proudu. Západní člověk je posedlý takovými představami, jinak by přece nevyráběl tolik katastrofických filmů.

Zrychlený čas plodí lidi zvláštního ražení – komunikují, ale nemluví, sledují, ale nevidí, slyší, ale nenaslouchají. Jsou to zbožní obyvatelé prostoru. Ego je zamotané do kyberprostoru jako housenka do kokonu. Zrychlený čas je jeho nepřítel, bojuje proti němu všemi způsoby za pomoci mnoha zprostředkovatelů. Nostalgičtí potomci dlouhého trvání dějinného času by rádi konzervovali staré hodnoty. Jak se však dějiny v posledních stoletích chaoticky vrstvily, objevuje se problém, co vše stojí za konzervování. Má zůstat i to, co původní konzervativci 19. století odmítali? Konzervativci se stávají nacionalisté, socialisté, komunisté 20. století. Možná bude nutné vrátit se k úplným základům: chodit a dívat se vlastníma očima (nikoli skrze čočku kamery), sedět o samotě a číst, hovořit s dobrými přáteli a hledět jim do tváře (nikoli do manuálů MMS, Skype či ICQ).

Až budou všechny knihy digitalizovány a digestovány, stane se jejich čtení vyžadující hodiny a dny nemožným. Někde na okrajích superrychlé společnosti možná vzniknou bratrstva, která budou soustředěnou pomalou meditativní četbou uvádět trpělivé adepty do zvláštních neznámých stavů mysli.

Autor je historik.

Příští týden píše chemik Pavel Jungwirth.