Charta jako pozitivní mýtus

Chartu jsem nepodepsal. V době jejího vzniku mi bylo dvacet a měl jsem pocit, že je to záležitost generace mého otce. Později už to bylo jedno. Policajti se ke mně chovali, jako bych ji býval byl podepsal.

Ale ani můj otec, přestože v jeho životopisech se to často uvádí, ji nepodepsal. Měl k tomu svůj osobní důvod. Byl rozmrzelý, že kamarády z Prahy vůbec nenapadlo dát do Bratislavy vědět, že se něco takového chystá. A podepsat ex post mu bylo trapné.

Už se nedozvíme, kolik lidí ze Slovenska by v oné první fázi – ještě před prudkou reakcí režimu – Chartu bývalo bylo podepsalo, kdyby mělo tu možnost. Po dvou týdnech už bylo pozdě, protože důvody ke strachu nabyly příliš pevné obrysy. Hlavní záminkou ke slovenské zdrženlivosti vůči Chartě však už zůstala výčitka, že Praha si to udělala zase jednou po svém, po česku. A to, že mezi prvními signatáři byl slovenský spisovatel Dominik Tatarka, mělo jedinou příčinu – byl totiž začátkem ledna náhodou v Praze.

Je tedy jistým, byť bohužel zaslouženým paradoxem, že Charta 77 jako historický důkaz intelektuálního a občanského vzdoru vůči komunismu je vyhrazena pro české dějiny, kdežto Anticharta zůstává společnou hanbou česko-slovenskou. Tehdejší režim, na rozdíl od disidentů, uvažoval opravdu federálně.

Paradox Charty

Tímto úvodem jsou však už důvody ke kritice vyčerpány. Charta se spolu s polskou Solidaritou řadí k zásadním objevům v oblasti společenských věd ve druhé…