Když umíral Hitler, respektive Stalin

Neslavný konec dvou světových diktátorů připomenou ve středu večer na druhém programu České televize dva výjimečné filmy. Výročí konce druhé světové války komentuje výmluvně německý velkofilm Pád Třetí říše (2004), který popisuje poslední dny Adolfa Hitlera a jeho suity. Černá fraška Chrustaljove, vůz! (1998) přibližuje děsivou realitu Sovětského svazu v padesátých letech a ukazuje poslední minuty sovětského despotického vůdce.

Swing v bunkru

Hypnotická, klaustrofobní exkurze do Hitlerova berlínského bunkru s názvem Pád Třetí říše by mohla být povinnou součástí středoškolských osnov. Na základě stejnojmenné knihy německého prominentního novináře a historika Joachima Festa a vzpomínek vůdcovy osobní sekretářky Traudl Jungeové natočil režisér Bernd Eichinger film, který nelze jen tak pustit z hlavy. Jeho největší devízou je přitom to, za co byl některými kritiky napadán – že Hitlera polidšťuje. Ano, tvůrci ukazují, že Führer se uměl galantně chovat k asistentce a pravděpodobně měl opravdu rád svou fenku Blondi. Jenže po většinu času je to vetchý, vzteklý, umíněný psychopat, při pohledu na nějž se dere na mysl jediná otázka – opravdu to všechno v Evropě muselo dojít tak daleko?

Švýcarský herec Bruno Ganz, jehož dosavadní nejslavnější rolí byl anděl Damiel ve Wendersově Nebi nad Berlínem (1997), se do Hitlera vtělil dokonale. Perfektně napodobil jeho ječivou dikci, neovladatelný třas levé ruky odpozoroval u pacientů s Parkinsonovou nemocí. Vykreslil ho jako slábnoucího paranoika, který ztrácí kontakt s realitou: posouvá po mapě dávno rozprášené divize, rozdává rozkazy, které nejdou vyplnit. Pohrdavě se vyjadřuje o Němcích, kteří v bombardovaném Berlíně právě po tisících přicházejí o život, a filozofuje o síle založené na úplném odmítnutí soucitu. Záchvaty hysterických výbuchů střídají momenty odevzdané melancholie, při nichž rezignovaný diktátor přemítá o způsobu sebevraždy.

Bratrstvo Hitlerových nejvěrnějších spolupracovníků sestává z mixu pragmatiků a přesvědčených ideologů. Zatímco říšský vůdce SS a velitel gestapa Heinrich Himmler (Ulrich Noethen) se za zády nadřízeného pokouší vyjednávat se Spojenci a trochu pomateně řeší, jestli má americkému prezidentovi Eisenhowerovi po nacisticku zasalutovat, nebo mu potřást pravicí, ministr propagandy Joseph Goebbels (Ulrich Matthes) se svou ženou stojí věrně po Hitlerově boku. Magda Goebbelsová (Corinna Harfouchová), která si nedovede představit život bez nacionálního socialismu, otráví v emotivně vypjaté scéně šest svých dětí.

Skvělý výkon si připsala do svého portfolia i Julianne Köhlerová v roli Hitlerovy milenky a krátce i manželky Evy Braunové. Herečka, kterou mohou čeští diváci znát například z oscarového hitu Nikde v Africe, vtiskla své hrdince dráždivou ambivalenci; film ji představuje jako ženu, která dokáže velmi přesně vnímat realitu a v ten samý okamžik ji vehementně popírat. Například ve scéně, v níž při opulentním tanečním večírku vybuchne někde poblíž bunkru bomba, začne Braunová před zkoprnělými lidmi na stole hystericky tančit swing, aby dokázala, že se nic neděje.

Černá volha

Eichinger střídá výjevy z pohlavárského bunkru s apokalyptickými scénami z dobývaného Berlína. V nich pak tvůrci rozehrávají například mikropříběh malého člena Hitlerjugend Petera, jehož se tatínek marně snaží odehnat z barikád, nebo nacistického doktora Schencka, jenž chce přiložit ruku k dílu při pomoci zraněným civilistům. V diskusi kolem filmu se objevily názory historiků, podle nichž autoři glorifikují některé vedlejší postavy snímku – právě třeba Schencka, který se měl údajně podílet na lékařských pokusech na vězních koncentračního tábora. Historická věrnost se dá určitě zpochybnit v pasážích, v nichž film čerpá ze svědectví jednotlivých aktérů. Jde například o scénu, v níž Hitlerův dvorní architekt Albert Speer vůdci přiznává, že v posledních měsících ignoroval mnohé jeho příkazy. Svědectví ze Speerových memoárů budí oprávněné podezření, že si diktátorův spolupracovník chtěl po válce vylepšit morální profil.

A idealizovaná se může zdát i samotná postava Traudl Jungeové – výňatky z rozhovoru s poslední Hitlerovou sekretářkou, natočeného těsně před její smrtí v roce 2002, tvoří prolog a epilog filmu. Jungeová říká, že ji po válce zprávy o holocaustu šokovaly, ale že je nijak nespojovala s vlastní vinou – ona přece o rozsahu nacistických zločinů nic netušila. Rozsvítilo se jí prý, až když jednoho dne šla kolem pamětní desky studentské odbojové aktivistky Sophie Schollové, která byla popravena v roce, kdy Jungeová začala pracovat pro Hitlera. „A v ten moment jsem si uvědomila, že moje mládí není omluvou a že jsem mohla poznat, jak se věci mají.“

Necelou hodinu po skončení Pádu Třetí říše začne v televizi film ruského režiséra Alexeje Germana Chrustaljove, vůz! (1998). Název se vztahuje k pokynu Lavrentije Beriji, odcházejícího od sovětského generalissima, kterého nechal podle některých spekulací zavraždit. Na rozdíl od postavy Hitlera, která prakticky nesleze z plátna, Stalin se ve filmu natočeném podle povídky nositele Nobelovy ceny Josipa Brodského pouze krátce mihne jako umírající troska, k níž je povolán tragický hrdina snímku – vojenský lékař Jurij Glinský.

Ambiciózní freska, kterou režisér připravoval ve francouzské koprodukci několik let, ilustruje dobu, kdy se noční Moskvou zlověstně proháněly černé volhy a všechny cesty vedly do gulagu. Film, který při uvedení v Cannes propadl, si postupně získává pověst nedoceněného majstrštyku srovnatelného s Michalkovovým filmem Unaveni sluncem. „Ztvárnění překrásné, obsah temný,“ shrnula pocit z černobílého snímku Nězavisimaja gazeta.

Pád Třetí říše, 9. 5, ČT 2, 21.25; Chrustaljove, vůz!, 10. 5., ČT 2, 00.40