Karneval umírajícího národa
Je to nová země, která se ještě nepoznává, ještě neví, jak bude v budoucnu vypadat. V bolestech se chystá vyloupnout ze starého těla národa.
Jean Rouaud(1952) je prozaik a básník, jeden z nejuznávanějších současných francouzských spisovatelů. Téměř všechny jeho knihy byly přeloženy do němčiny a angličtiny, jeho román Pole cti získal v roce 1990 nejvýznamnější literární cenu, která se ve Francii uděluje – Prix Goncourt. Tato kniha vyšla také ve slovenštině.
Je to nová země, která se ještě nepoznává, ještě neví, jak bude v budoucnu vypadat. V bolestech se chystá vyloupnout ze starého těla národa. Staré tělo se pochroumalo.
Gaullistické kejklířství se na dlouhá léta postaralo o to, aby o Francii existovala jakási pevná představa. Trvalo to už příliš dlouho. Před třemi či čtyřmi roky byla spatřena naposled – to když se ministr zahraničí Dominique de Villepin na půdě OSN vzepřel invazi do Iráku.
Ukolébavka Amélií
Ještě jednou ten malrauxovský tón zazněl, když v Panteonu ukládali tělesné pozůstatky Jeana Moulina. Ale už i tehdy to vyznělo jako napodobenina, jako solidní imitace, jako píseň z minulých dob. Jako song, který nás vracel do časů Citroënu 2V, šu-bi-du a prvních televizorů. Možná si taková příležitost vyžaduje podobná vystoupení. A přece v tom bylo cosi, co vzbuzovalo soucit: národ, který si ještě jednou, naposledy, oblékl roucho svojí dávné minulosti, aby oznámil světu poselství. Národ, churavějící stařec, si ničeho nevšiml a byl šťasten, že se může loučit na…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu