Ve hvězdách

Španělka Inmaculada Echevarría ztratila vládu nad svým tělem i osudem. Při životě ji jedenáct let držely jiné lidské bytosti, ona sama si přála zemřít. Potom přišlo něco, co sama nazvala zázrakem – nemohoucí žena uvězněná v ochrnutém těle napojeném na přístroje svůj život znovu ovládla a zároveň rozproudila diskusi a posunula hranice etiky. Letos 15. března zemřela v granadské státní nemocnici z vlastního rozhodnutí a navzdory části lidí ve svém okolí.

Její život nebyl šťastný. Otec zemřel, když jí bylo sedmnáct, matka o sedm let později. Sestra ve dvanácti letech upadla a zlomila si vaz. Svého bratra ani nepoznala, zemřel dříve, než se narodila. Poslední rána přišla před dvaceti sedmi lety. Tehdy byla vdaná, měla osmiměsíčního syna a žila na severu Španělska. Jenže manžel zahynul při silničním neštěstí a Inmaculada musela zanedlouho své dítě odevzdat k adopci – od jedenácti let totiž byla nevyléčitelně nemocná a bylo jasné, že se o něj sama nebude moci postarat.

Nešťastná Španělka trpěla progresivní svalovou distorzí, při níž postupně ochrnuje svalstvo, takže pacient nakonec, často po desítkách let, zemře zadušením. Proto také posledních jedenáct let svého života prožila bez hnutí na lůžku napojena na mechanický ventilátor, který nahrazoval její ochablé plíce.

Po nucené adopci se odstěhovala do andaluské Granady, kde žila v nemocnici katolického řádu pečujícího o nevyléčitelně nemocné. Bez zájmu o své okolí popojížděla po chodbách na pojízdném křesle, letos v rozhovoru nostalgicky vzpomínala, jak se občas dostala i do zahrady nebo na ulici. Potom se v ní něco vzepřelo – bez vysvětlení změnila své jméno z původního Juana na dnešní Inmaculada (Neposkvrněná), a aniž by změnu úředně potvrdila, trvala na ní. Většina Španělů ji pod jiným jménem nezná.

Svou touhou po smrti se netajila, najít pomoc ale nebylo snadné. Pokoušela se poslat dopis asociaci Právo na důstojnou smrt, jenže dopisy neměly žádnou odezvu – osoba, která je měla doručit, tak pravděpodobně neučinila. Inmaculada musela v úzkém okruhu lidí pečujících o její nemohoucí tělo najít někoho jiného. Trvalo to měsíce.

Ve Španělsku existuje od roku 2002 zákon, který podmiňuje lékařskou péči souhlasem pacienta. Inmaculada se rozhodla zákona do extrému využít a vstoupit na území, které zákon sice teoreticky otvíral, ale nikdo se k tomuto kroku zatím neodhodlal. Pacientka žádala ukončení své léčby. Věc musela rozhodnout andaluská regionální vláda. Nechtělo se jí, ale nakonec její etická komise žádost podpořila. Pak přišli na řadu lidé, kteří o ni léta pečovali.

Katolická nemocnice byla rozpolcena, v tisku se objevovaly protichůdné informace – řád se vůli pacientky podřídí, řád se ještě nerozhodl, španělský arcibiskup protestuje. Řád raději požádal o rozhodnutí biskupskou radu a ta zase Vatikán, který odpojení přístroje zakázal.

Inmaculada trvala na svém. Rozhodla se pro smrt ve státní nemocnici a prožívala šťastné dny. „Je to zázrak, neuvěřitelné. Vím, že to skončí. Budu volná,“ říkala do novin. Dopodrobna nadiktovala pokyny. Chtějí-li na ni přátelé vzpomínat květinami, mají to být sedmikrásky.

V poledne 15. března si pro ni přijela sanitka. Na cestě do státní nemocnice ji ještě doprovodili věrní ošetřovatelé, se smrtí se ale chtěla setkat sama.

Jednapadesátiletá žena skonala v devět hodin večer v prázdné místnosti bez lidí. Odmítla hrob se svým jménem, odmítla pohřeb. Zmizela, jak se sama rozhodla.