Na vnitru objevili 150 agentů

Ministr vnitra Ivan Langer nechal podle informací Respektu prolustrovat osmnáct set významných zaměstnanců svého rezortu. Úředníků, kteří z letenské „kachlíkárny“ odpovídají za chod všech složek, které do rezortu patří. Od policie přes hasiče a archivy až po veřejnou správu. Výsledek? Každý dvanáctý z nich sloužil předlistopadové StB, ať už jako důstojník totalitní tajné služby nebo její agent. To je dost vysoké číslo. A na ministerstvu dnes intenzivně hledají odpověď na otázku, co to vlastně znamená. Zda je to fakt, ze kterého bychom měli mít obavy, nebo nad ním naopak mávnout rukou. Jinými slovy: zda ti lidé mohou zůstat, nebo zda – a jak – musí odejít.

Pán jídelen Slanina

Sto padesát bývalých estébáků a agentů chodí dnes do úřadu v relativním klidu, vlastně zatím nevědí, že si je ministr nechal prověřit a že je v poměrně brzké budoucnosti čeká nějaký ortel. A my zase nevíme – ministerstvo to přísně utajuje – na jakých místech pracují, za co odpovídají, zda se v jejich současném přístupu k práci nějak projevuje jejich minulost. Nicméně z principu jde o lidi, kteří mají velký podíl na rozhodování o bezpečnostních strategiích této země nebo na fungování veřejné správy. Máme tedy mnoho neznámých na hledání vyčerpávající odpovědi, ale pár informací k vytvoření nějakého názoru je k dispozici. Jsou to sotva tři týdny, co ministr odvolal z funkcí tři zaměstnance vnitra kvůli jejich estébácké minulosti, a my si můžeme ukázat, o jaký problém jde.

Jiří Slanina donedávna šéfoval gastronomickým provozům vnitra. Do chvíle, než na něj při prověrce zadané ministrem prasklo, že byl důstojníkem StB. A ne obyčejným: kvůli doložené estébácké horlivosti neprošel v roce 1990 občanskými prověrkami. Na Havlíčkobrodsku, kde sloužil, mu vydobyla proslulost jeho vytrvalá a zapálená šikana jinak smýšlejících občanů a tamní disidenti vzpomínají, že poté co byl povýšen a přešel z okresu do Prahy, se poměry v místě znatelně uvolnily. Slanina tedy musel od policie odejít, ale když v roce 1999 zahájila sociální demokracie svůj program náboru předlistopadových policejních „odborníků“, přihlásil se a byl ministrem Grulichem bez problémů přijat. Osm let nato byl ale po nástupu nového šéfa rezortu Langera „odhalen“, dostal padáka – a objevil se problém.

Teď nemůžeme pominout menší výlet do historie. Česko má dva nástroje, kterými může riziko angažmá příslušníků předlistopadového represivního aparátu pojmenovat nebo vyřešit – lustrační zákon a bezpečnostní prověrky. Ten první řeší situaci plošně: příslušníci politické policie, jejich agenti, vysocí komunističtí funkcionáři a členové paramilitárních skupin Lidové milice nemohou zastávat určitá vybraná místa ve státní správě. Zákon vznikl v době, kdy nikdo sice nedokázal vyčerpávajícím způsobem pojmenovat riziko, které angažmá protagonistů minulého režimu přináší pro demokracii, ale obecně se vnímalo, že takoví lidé nemají na vysokých postech nové doby co hledat. Druhým nástrojem jsou bezpečnostní prověrky. Ty by měly posoudit konkrétní míru způsobilosti a rizika u konkrétní osoby hlásící se na místo spojené s přísunem utajovaných a citlivých informací.

Zpět ke Slaninovi. Jako úředník žádnou bezpečnostní prověrku nepotřeboval a lustrační zákon se na jeho místo nevztahoval. Nicméně jako šéf gastroúseku měl dokonalý přehled o zaměstnancích vnitra, včetně rozvědky. Zjednodušeně řečeno, každý, kdo šel na vnitru na oběd do některé kantýny, nechal projít svou identifikační kartu přístrojem, který jej zaregistroval, včetně toho, u jaké složky pracuje. Nikdo netvrdí, že Slanina předával informace o zaměstnancích vnitra nějaké cizí a nepřátelské zpravodajské službě, ale logika říká, že muž takového profesního životopisu neměl na místě co dělat.

Ke stejnému názoru došel i ministr Langer, rozhodl se lustracím a bezpečnostním prověrkám nadřadit jakýsi morální postoj a Slaninu z funkce odvolal. Dostalo se mu za to sice od médií pochvaly, ale teď má na stole sto padesát podobných „Slaninů“ a to už je zásadní problém.

Co s nimi

Představitelé vnitra z toho mají samozřejmě těžkou hlavu. „Nějaké prověrky jsme nařídili, o výsledku vám samozřejmě nic neřeknu, ale snažíme se to vyřešit,“ říká k otázce „co bude dál s estébáky“ náměstek Zdeněk Zajíček, který má věc na starosti.

„Nevím, jaké posty ti lidé na vnitru zastávají, ale mé zkušenosti mi říkají, že takoví lidé představují problém a přinesli by riziko na jakýkoli post. Připomínám třeba Jana Kavana,“ snaží se formulovat rizika sociolog Ivan Gabal. „Ale z právního hlediska je to tak, že lustrační zákon a systém bezpečnostních prověrek vznikly, aby chránily pozice, a ne perlustrovaly za každou cenu osoby,“ dodává.

„Proč je vůbec lustroval? Prošli už bezpečnostními prověrkami, lustracemi, to by mě ani nenapadlo je teď prověřovat,“ diví se nedávný ministr vnitra František Bublan. Podle něj je otázka působení lidí z StB, případně agentů, na vnitru „globálně neřešitelná“. „Museli bychom prověřit každého zvlášť, zjistit, jaké škody by mohli ve funkci napáchat,“ říká Bublan. „Nepřeháněl bych to, nechceme přece pořádat hon na čarodějnice.“

„Nejde o žádný hon,“ říká k tomu ministr Langer. Za počátkem jeho akce stojí únorové zjištění, že šéf tuzemské pobočky Interpolu Pavol Mihál má falešné lustrační osvědčení. V žádosti o něj prostě změnil písmeno ve svém jménu – Pavol na Pavel – a v 90. letech dostal osvědčení čisté jako lilium. Počátkem letošního roku se na to náhodou přišlo a Mihál, v jehož funkci je lustrační bezúhonnost zákonnou podmínkou, musel odejít. Ministr Langer pak nechal prověřit dalších devět set lustračních osvědčení vysokých policejních důstojníků a po zjištění, že šest z nich má papíry stejně falešné jako Mihál, se rozhodl prověřit všechny důležité zaměstnance vnitra. Číselný výsledek prověrky nechce Langer potvrdit a o jménech a postech už nechce mluvit vůbec.

Ještě se vraťme na chvíli do nedaleké minulosti. Je to měsíc, co dal šéf Vojenského zpravodajství Miroslav Krejčík rozhovor médiím, ve kterém naznačil, jak mohou protagonisté minulého režimu tomu současnému škodit. „Řídili se heslem čím hůře, tím lépe, práci vojenského zpravodajství sabotovali. Způsob jejich myšlení zůstal v dobách hluboké totality,“ popsal práci čtyřicítky někdejších komunistických estébáků, se kterými se v minulých letech rozloučil.

Obrázkem ilustrujícím rizika protagonistů minulého režimu je aféra bývalého policejního prezidenta Vladislava Husáka. On, jako bývalý příslušník Veřejné bezpečnosti, s přítelkyní, bývalou estébačkou, jsou vyšetřovateli podezíráni, že varovali například významného komunistického aparátčíka Miroslava Šloufa v souvislosti s připravovanou policejní akcí proti korupčníkům (řada z nich patřila mezi Šloufovy politické souputníky) v proslulém obchodu s biolihovými licencemi. Těžko tvrdit, že máme co do činění s organizovanou sítí spiklenců, ale naznačuje to – pokud se prokáže, že je to pravda – že ti lidé mají k sobě blízko a že svou kariéru stavějí na kultivaci svých komunistických klientelistických vazeb. A pokud kvůli nim dokážou sabotovat i zásadní policejní vyšetřování, je to pro tuto zemi opravdu vážné bezpečnostní riziko.

Klíčové jsou tedy bezpečnostní prověrky. Ministr Langer nechal třeba zpřísnit u policistů kategorie, které potřebují k výkonu svých funkcí (tajné, přísně tajné atd.), a většina šéfů, od oddělení nahoru, musí projít novými prověrkami. Jestli se dá čekat podobný krok u významných pracovníků rezortu vnitra, které si nechal prověřit, zatím vzhledem k ministrově mlčenlivosti není známo.

Nicméně ani tento krok neodpovídá na otázku, co si dnes počít s estébáky – to, že jím někdo byl, automaticky neznamená, že by neměl dostat prověrku. Debatě se v nejbližších měsících určitě nevyhneme. Poté co po nástupu nové vlády začaly bezpečnostní archivy vydávat zásadní svědectví o naší minulosti a komunistických kariérách desítek tisíc lidí, kteří jsou dnes často významnými představiteli současné společnosti, nás zřejmě čekají další a další odhalení.

Čím hrozí estébáci na vnitru – a co s nimi? Debata na

www.respekt.cz