0:00
0:00
Kultura4. 4. 20075 minut

Na čem si Gilliam vylámal zuby

„Byl to objev. Zjistit, že Bůh existuje – a že mě nenávidí,“ vyjádřil se britský režisér Terry Gilliam ke krachu natáčení svého vysněného filmu Muž, který zabil Dona Quijota.

Astronaut
Fotografie: Já se nevzdám. Terry Gilliam - Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz Autor: Respekt

„Byl to objev. Zjistit, že Bůh existuje – a že mě nenávidí,“ vyjádřil se britský režisér Terry Gilliam ke krachu natáčení svého vysněného filmu Muž, který zabil Dona Quijota. Snímek Louise Pepeho a Keithe Fultona Ztracen v La Macha (2002), který uvede ve čtvrtek ČT 2, začal jako nevinný dokument o zákulisí vzniku projektu a skončil jako fascinující zpráva o tom, jak se nenatočil film, který měl být historicky nejdražším projektem financovaným pouze z evropských peněz.

↓ INZERCE

Rouhavý Gilliamův bonmot o rozhněvaném Bohu se vztahuje k neuvěřitelné shodě nešťastných okolností, které potopily snímek s rozpočtem 32 milionů dolarů. Kanadští dokumentaristé dostali příležitost zblízka sledovat nešťastný proces vzniku filmu, jehož natáčení bylo definitivně zastaveno už šest dnů po zaznění první klapky. Gilliam a jeho štáb museli čelit prudkému přívalovému dešti s krupobitím, který zničil techniku za desetitisíce dolarů a změnil ráz pouštní krajiny na místě natáčení. Jeden záběr za druhým kazily přelétávající stíhačky F 16: filmaři si za lokaci vybrali místo, v jehož vzdušném prostoru právě probíhalo cvičení NATO.

Filmař smutné postavy

Největší tragédií se ale ukázalo být zranění představitele slavného Cervantesova rytíře, známého francouzského herce Jeana Rocheforta. Skvělý jezdec na koni si při prvním nasednutí do sedla přivodil takové bolesti prostatického rázu, že musel být převezen do nemocnice v Paříži.

Režisér si dokumentaristy pustil k tělu, a tak můžeme názorně sledovat, jak se jeho nakažlivé nadšení a evidentní potěšení z kreativní práce postupně mění v rezignaci. Paralela mezi Gilliamem a samotným Donem Quijotem je nabíledni a Pepe s Fultonem ji bezezbytku využívají: je třeba jim přiznat, že přitom netlačí zbytečně na pilu.

Rytíř smutné postavy a britský tvůrce, který se z pozice oblíbeného montypythonovského animátora vypracoval v jednoho z nejlepších současných režisérů, mají – jak aspoň dokument naznačuje – mnoho společného. Oba jsou excentričtí snílci, kteří často marně bojují s větrnými mlýny reality. Na látce o Donu Quijotovi si navíc už vylámala zuby velká režisérská jména. Gilliam sám celý projekt, který zkrachoval po deseti letech příprav, přirovnal k marnému snažení Orsona Wellese, který se o převedení klasické látky na plátno pokoušel od 50. let až do své smrti v roce 1985.

Scénář příběhu o muži, který se pomocí stroje času dostane ze současnosti do sedmnáctého století a tam coby věrný Sancho Panza vyvažuje svou racionalitou bláznivé plány pošetilého rytíře, propadl pojišťovně. Gilliam se nechal slyšet, že by ho velmi rád odkoupil zpátky. Neví prý ovšem, jestli by měl sílu se do něj ještě jednou pustit.

Donkichotský boj s producenty svádí Terry Gilliam pravidelně. A mnohdy úspěšně. Jeho Brazil se v roce 1985 nelíbil společnosti Universal, protože měl smutný konec. Kdo by ale čekal happy end od orwellovsky laděné antiutopie? Gilliam se rozčílil a nelegálně pustil svou režisérskou verzi spřízněným kritikům. Ti začali rozšiřovat ve filmových kruzích šuškandu o nejlepším filmu roku. Studio brzy ustoupilo a film byl v kinech uváděn s pesimistickým závěrem. Nyní nikdo nezpochybňuje, že se jedná o jeden z Gilliamových nejlepších počinů.

Nedávno se zase pustil do sporu s legendárními producenty Weinsteinovými ze studia Miramax, kterým se nelíbilo, jak si poradil s dobrodružnou pohádkou Kletba bratří Grimmů (2005). Upřímně: četným Gilliamovým fanouškům se nemastný neslaný výsledek nezamlouval také. Mnozí dokonce začali spekulovat o tom, jestli krach filmu o Donu Quijotovi nezpůsobil celkovou rezignaci Gilliama na tvorbu jako na svrchované autorské vyjádření.

Zábavná noční můra

Že ale nepatří do starého železa a nepřestal zápasit s producentskými obry o filmovou krásu a myšlenkovou nekompromisnost, dokázal jeho poslední počin Krajina přílivu (2005). Nízkorozpočtová fantazmagorie o devítileté holčičce hrající si ve venkovském sídle s panenkami s uříznutými hlavičkami, zatímco se v houpacím křesle rozkládá její feťácký tatínek, šokovala zejména americké recenzenty, kteří film houfně odepisovali jako misantropickou samoúčelnou provokaci. Poněkud hypnoticky depresivní film připomínající Alenku v říši divů naruby (vnitřní svět hlavní hrdinky Jelisy-Rose má jasná pravidla a logiku, zatímco vnější realita je naprosto vyšinutá) je opravdu na hony vzdálen humanistické idylce takového Krále rybáře (1991) nebo hravé fantazii Zlodějů času (1981) a Dobrodružství Barona Prášila (1988). Gilliam v něm ale dokázal, že je stále ve formě a že je třeba s ním a jeho kreativní umanutostí i nadále ve filmovém světě počítat.

Film Ztracen v La Mancha označil Woody Allen za „neuvěřitelně zábavné představení té nejhorší noční můry pronásledující každého režiséra“. Tvůrci v něm postavili symbolický pomník všem nesplněným snům a nedokončeným projektům. Na otázku BBC, jestli je schopný se na něj vůbec dívat, odpověděl Gilliam kladně a dodal: „Vždycky mi trvá týden, než se z toho vzpamatuju. Ale bylo by ještě horší, kdyby se to všechno stalo a nikdo to nezdokumentoval.“

Ztracen v La Mancha, 5. 4., ČT 2, 21.45


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].