Špatný víkend

Důsledky vývoje slovenské politiky v posledním roce už se dostavují. A není důvod pro k radosti. S jistotou se dá říci, že po dlouhém období relativního klidu ve vztazích mezi Maďary a Slováky zesílí napětí, které ostatně bylo cítit už po nástupu levicově-nacionalistické vlády Roberta Fica.

V sobotu nečekaně padl dlouholetý předseda Strany maďarské koalice (SMK) Béla Bugár. Na kongresu strany ho při volbě těsně porazil Pál Csáky a spolu s ním zvítězilo nacionalistické křídlo ve straně. Je to křečovitá odpověď delegátů na úzkostný pocit maďarské menšiny, že Slováci ji chtějí opět vytlačit do druhořadého postavení ve státě.

Bugár měl přirozený a obrovský talent pro politiku, podobně jako v Čechách Josef Lux. Z hluboce věřícího maďarského vesničana vyrostl v politika evropského formátu, který by se za normálních okolností stal buď slovenským premiérem, nebo předsedou parlamentu. Ani jedno se mu nemohlo podařit – protože je Maďar. Získal si však mimořádný respekt a byl natolik oblíben, že dosáhl historického paradoxu – kvůli němu volilo SMK i nemálo Slováků, kteří se zoufale ohlíželi po osobnosti, jíž by mohli důvěřovat. Má veliké charisma, smysl pro humor a výbornou slovenštinu s milým přízvukem, jenž byl vítaným soustem pro imitátory. Především však měl v politice neobyčejný cit pro kompromis a byl znám tím, že vždy dodržoval dohody. V sobotu po porážce s úsměvem oznámil, že zůstane jen řadovým poslancem parlamentu a že za tři roky, když mu uplyne mandát, definitivně skončí s politikou. Ke škodě celé země.

Právě Bugár dovedl SMK, která reprezentuje celou maďarskou menšinu, i k historickému triumfu – účasti ve slovenské vládě. Tato éra však nadlouho končí, protože pod Csákyho vedením se SMK bude vyvíjet v opozici vůči všem slovenským stranám. To také znamená, že možnosti slovenské politiky se po tomto víkendu prudce zúžily a šance, že v dalším období by mohla Ficovu vládu vystřídat jiná sestava, výrazně klesly.

Pál Csáky, obratný a ambiciózní muž, se obklopil lidmi s pověstí nacionalistů. Místopředsedou strany pro její strategii se stal Miklós Duray, o němž se – neprávem – říká, že je zrcadlovým obrazem slovenského nacionalisty Jána Sloty. Neprávem proto, že Duray je mnohem inteligentnější. Mimochodem, Bugár dělal všechno proto, aby Duraye zbavil vlivu ve straně.

Ficova vláda, byť její složení věštilo neblahé oživení vulgárního nacionalismu, se překvapivě dlouho držela na uzdě. Bylo to také zásluhou Bély Bugára, který měl příliš velkou autoritu a nebylo lehké ho populisticky obvinit z protislovenských názorů. Nevůle vlády vůči maďarské menšině si ale i tak našla svoje cesty – zarazila například plán na stavbu dálnice do Košic jižním územím, které je osídleno převážně Maďary.

Po nástupu Csákyho a Duraye bude mít teď Ficova vláda mnohem více vytoužených příležitostí k ostrým reakcím. Duray celá léta otevřeně mluví o potřebě autonomie pro Maďary a dobře ví, že na Slovensku není výbušnější téma. Na novou vlnu nacionalismu je tedy zaděláno a široko daleko není vidět nikoho, kdo by jí chtěl postavit hráze.