Český zvukový orloj

Tvůrci kolem Petra Nikla jdou naproti světové hudební scéně.

Je to muzika? Výstava? Je to prostor pro veřejnou hru? Publikum se ptá už poněkolikáté. Originální autorské hudební nástroje se nabízely pod vedením Petra Nikla už na výstavě Hnízda her v Galerii Rudolfinum a na EXPO 2005 v japonském Aiči. Do třetice tedy Orbis Pictus v malostranském Muzeu české hudby. Chce-li někdo poznat naši muziku, o kterou má svět zájem, pak ať ji nehledá v klání o eurosong, ale právě tady. Že to nejsou nahrávky vydané na kompaktu, ale třeba piano, na které lze hrát přes dřevěný futrál? Však právě.

Nekup to, udělej to

Výklad pražské výstavy by měl začít na zahraniční klubové elektronické scéně. Digitální mašinky ukázaly, jak lze zvuk obracet naruby, vrstvit a štěpit na různé mikrozvuky. V žánru tanečních beatů tím fascinoval Aphex Twin, v popu si řekli své Björk i producent hiphoperky Missy Elliott, uznávaný Timbaland. Ti všichni ovšem zároveň pomohli technologické scéně zakroutit krkem: neohraničené myšlení je přivedlo k zájmu o detailní zvuk i tam, kde už žádné hradby samplerů a laptopů nejsou potřeba. Když se přičte únava z permanentní virtuální komunikace, není divu, že vybujela nabídka i poptávka po něčem, na co nemusíte mít modem ani moc peněz.

Björk náhle natáčela album Medúlla jen s lidským hlasem. Na scéně, jíž můžeme říkat „posttechnologická“, se dnes hraje akusticky anebo s lacinými mašinkami ráže casio. Nákladnou…