Záhada mrtvého vrabce

Witold Gombrowicz (1904–1969) zaujímá v polské i světové literatuře čestné místo vyhrazené jen několika výjimečným literátům. Nejde ho jednoduše zařadit, sešněrovat definicí a odsunout na zasloužený žánrový piedestal. Dílo i aristokraticky provokativní osobnost tohoto „velikého vychutnávače filozofie“ se tomu zcela zdravě vymyká a vzpouzí. Jak sám přiznával, od Nitzscheho a Schopenhauera se naučil ani ne tak psaní, jako spíš myšlení, které není systematické, ale je složeno z momentálních záblesků, z tušených okolností, jež nebudou nikdy tematizovány.

Jeho romány od Ferdydurke přes Trans-Atlantik až po Pornografii to potvrzují. Jde v nich o poznání na základě nečekaně zjevených detailů, o vždy originální pokusy organizovat vnitřní i vnější chaos, který každou citlivou existenci po celý život doprovází. Asi nejdále se v tomto směru dostal ve své poslední próze Kosmos (1965), za niž obdržel prestižní nakladatelskou cenu Prix Formentor a byl za ni nominován na Nobelovu cenu.

Zadělávaná slepice

„Kosmos je pro mě černý, hlavně černý, jako rozbouřená černá voda plná vírů, zátarasů, tůní, černá voda unášející tisíce odpadků a do ní zahleděný a vodou unášený člověk, který se pokouší to vše rozluštit, pochopit, svázat do nějakého celku,“ prohlásil Gombrowicz o svém románu na sklonku života v rozhovoru s Dominiquem de Roux, který knižně vyšel pod názvem…