Další oltáříky už nebudou

Podél břehu zatopené pískovny kráčí stará paní v šátku a hledá klacky na topení. „Sedláci vůbec neupotřebí potraviny ze svých polí, všechno se vozí z ciziny kamiony, co smrdí na silnicích,“ láteří Alena Kučerová (1935). Momentálním způsobem života odpovídá obrazu středočeské vesničanky znechucené „dnešními poměry“, pro kterou svět končí tam, kde se okolní lesy potkávají s paneláky ve Staré Boleslavi. Většinu života přitom bydlela v Praze a vystavovala v nejlepších světových galeriích. Přesto ji dnes víc než její retrospektiva v hlavním městě zajímá, zda je onen klacek ležící na cestě do polabské Lhoty dost proschlý. Životní příběh výtvarnice Aleny Kučerové je plný zvláštních momentů.

Zřekni se otce

Ten největší přišel na začátku. Když bylo Kučerové třináct, její otec před komunisty utekl do západního Německa. Zapojil se do odboje a jako agent-chodec převáděl přes zadrátovanou hranici. Aby chránil rodinu, rozvedl se. Paradoxně právě kvůli tomu šla jeho žena do vězení – podle rozsudku „nenahlásila“, že se s ní při tajných návštěvách Prahy dále stýkal. V roce 1953 ho totiž komunisté chytili, odsoudili k smrti, pak mu trest zmírnili na pětadvacet let. Alenina matka dostala dva roky.

Její dcera se následně přihlásila na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. A kupodivu se na ni dostala. Přijímačky dělala ke Karlu Svolinskému, a i když autor…