Trhliny v mramorovém Svěráku

Nejpříznačnější na Vratných lahvích je, jak moc je výsledek nejnovější spolupráce Jana a Zdeňka Svěrákových předvídatelný. Pokud se člověk orientuje v mnohaletých peripetiích kolem vzniku očekávaného filmového trháku letošního jara a dovede si představit něco pod škatulkou „svěrákovský humor“ (tedy pokud patří mezi devadesát procent české populace), nemá ho snímek čím překvapit.

Po zahraničním komerčním neúspěchu ambiciózního Tmavomodrého světa (2001) se osvědčená rodinná firma na výrobu úhledných, lehce stravitelných filmových produktů rozhodla vsadit na jistotu. Vratné lahve si sice na rozdíl od výpravného leteckého spektáklu nejspíš nemohou dělat ambice prorazit v cizině, domácí publikum mají už ale pravděpodobně předem omotané kolem prstu, respektive hrdla. Je přitom jedno, že humoristický potenciál Zdeňka Svěráka za ta léta lehce vyčpěl a jeho nejnovější film nesahá po paty komediálním hitům typu Na samotě u lesa (1976) nebo Vrchní, prchni! (1980). Ostatně poslední hry Divadla Járy Cimrmana Švestka nebo Afrika také nesnesou srovnání s klasikou typu Dobytí severního pólu nebo Vražda v salonním coupé, při zahájení měsíčních předprodejů v žižkovském divadle se na ně přesto stojí dlouhé ranní fronty.

Laskaví, dobří a vtipní

První informace o vznikajícím příběhu vitálního důchodce, který najde nový smysl života díky brigádě v supermarketu, se v médiích vynořily…