Proč nekopat do Berana

Tak ostrá slova tu ve výtvarných recenzích už dlouho nepadala: „vyprazdňovaná manýra,“ „nedovtipné“, „prázdná malba“, „fenomén českého průměru“. Jejich adresát, čerstvý sedmdesátník Zdeněk Beran (kulatiny oslaví ve středu), asi nic jiného čekat nemohl. Tohoto malíře a pedagoga pražské AVU významná část výtvarné obce nesnáší a jeho dílo je pro kritiky stejnou laskominou, jako jsou pro jejich literární kolegy romány Michala Viewegha. Je tu ale důležitý rozdíl: Beran irituje něčím jiným než samotnou tvorbou.

Akademická udička

Jde především o jeho polistopadové angažmá na Akademii výtvarných umění. Vychoval zde už několik ročníků studentů, které důsledně vede ke staromilsky realistické malbě. Na každoročních přehlídkách klauzurních prací působí tahle hyper-pochopitelná plátna mezi vesměs experimentální produkcí ateliérů jako díla z jiného světa nebo alespoň doby: samý šerosvit, detailně prokreslené svalstvo, dokonce i výjevy ze života lesní zvěře. Beran jako pedagog provokuje konzervativními názory a právě kvůli tomu je mnohými považován za nesnesitelného zpátečníka.

Definitivní ortel si podepsal bezvýhradnou podporou Milana Knížáka. Ten se také momentálně staví do role obhájce staré dobré krásy a srozumitelnosti, která by podle něj měla zvítězit nad politicky a sociálně angažovanou tvorbou, již dnes upřednostňují teoretici. Právě…