Nesmekat před smrtí
„Hlavní je, aby se člověk neustále něčím zabýval. S jistým potěšením zjišťuju, že už je sedm – musím jít vařit večeři. Tresku a klobásu. Myslím, že platí, že člověk se jakoby zmocní tresky a klobásy tím, že si je napíše.“
„Hlavní je, aby se člověk neustále něčím zabýval. S jistým potěšením zjišťuju, že už je sedm – musím jít vařit večeři. Tresku a klobásu. Myslím, že platí, že člověk se jakoby zmocní tresky a klobásy tím, že si je napíše.“ Tak končí deníkové záznamy anglické spisovatelky Virginie Woolfové, které si vedla od roku 1915 do března 1941. O tři týdny později spáchala sebevraždu utopením v řece Ouse v blízkosti svého domu. Završil se tak život poznamenaný hlubokými depresemi, kde světlem naděje bylo jediné – uchopit a pochopit vnější i vnitřní svět horečnatým psaním.
Svaly ztuhlé větami
Dílo Virginie Woolfové (1882–1941) patří k vrcholům světové moderní literatury. Jeho autorka proslula intimními a introspektivními poetickými romány jako Paní Dallowayová nebo K majáku či fantaskním dílem Orlando, jehož hlavní postava putuje časem a dobami od alžbětinského dvora až do roku 1928. Do povědomí anglické meziválečné kulturní veřejnosti se zapsala i jako autorka početných literárních kritik a esejů, zapálená feministka a členka neformální skupiny umělců Bloomsbury Group, která svými postoji provokovala a odsuzovala tradice, hodnoty a tabu viktoriánské éry v náboženství, rodinném životě, umění i sexu.
Její tvorbu silně ovlivnila díla francouzského filozofa Henriho Bergsona, především jeho výklad pojmu trvání (la durée). Jde o tezi lidského vnímání, v němž je…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu