Krev, duch a spravedlnost

Měří jenom metr šedesát, ale když si v Cannes nebo v Hollywoodu vykračuje obklopen suitou spolupracovníků a novinářů, vypadá majestátně. Je mu sedmašedesát. Pětkrát ho nominovali na Oscara a teprve před týdnem se ho dočkal.

Martin Scorsese je kronikář brutality. V jeho filmech stříká krev, vybuchují auta, kupí se mrtvoly. Ale natočil i biblické Poslední pokušení Krista, snímek Kundun o dětství čtrnáctého dalajlamy a životopisný dokument o Bobu Dylanovi. Má Scorsese dvojí tvář?

O zdánlivé nesourodosti jeho filmů popsali kritici tisíce stránek. Jeho gangsterské historky si užije každý adolescent s krabicí popcornu v ruce, ale ony si nekladou za prvotní cíl zvýšit adrenalin. Scorseseho tématem je paradox lidské duše: člověk má potřebu konfliktu a násilí, a zároveň touží po duchovní harmonii a spravedlnosti.

Životní dílo Martina Scorseseho pokrývá posledních čtyřicet let. Je to doba, kdy poválečná generace zprvu hledala absolutní občanskou i duchovní svobodu. A pak se potvrdilo, že svoboda může být i past a člověk si své meze prostě neurčuje vždycky sám.

Film jako náboženství

Jeho životopis zní jako uskutečněný americký sen: Scorsese vyrůstal u svých dělnických rodičů v newyorské Little Italy. Měl astma a byl tak neduživý, že pouliční klukovské bitky musel sledovat z okna. „V mých filmech je mnoho osobních prožitků. Rodiče nechodili nikdy do školy, takže doma…