Jeden den v životě

Ráno se probouzím pomalinku, opatrně. Slyším dveře koupelny, jak se pomalu zavírají, a mám slastný pocit, že ještě alespoň deset minut mohu v polospánku odpočívat, než odsud žena vyjde. To je jeden z krásných všedních miniokamžiků, které se denně opakují a já se jich nemohu nasytit. Posléze však přichází ranní probuzení, včetně vzbuzení dospívajícího syna, a to už taková legrace není, ale moje povaha je veselá a optimistická a již od rána trvám na tom, že se nenechám jen tak otrávit. Přesto je však ještě jedno zastavení, které si neodpustím a na kterém trvám – a to je snídaně.

Snídaně nemusí trvat dlouho, ale musí být vydatná. Nevím, co to bylo za zvrat, který mne přiměl snídat tak, abych vydržel celý den, ale pravděpodobně lenost chodit po hospodách, když se tam nemohu po obědě zdržet, anebo samotný fakt, že po jídle usínám, a pak jsem jako zaměstnanec k ničemu nebo alespoň vypínám dočasně mozek. Řádná snídaně je řešení, které praktikuji již několik desetiletí, a jsem celodenně použitelný.

Po snídani se hlásí pes, krásný osmiletý německý ovčák, obývající 1+1 boudu na zahradě. Vždy překvapí svojí hravostí a láskou, kterou projevuje, hlavně předtím, než dostane do misky. Tak, ještě se s ním projít, a pak jedeme všichni do práce, resp. do školy.

Ráno v kanceláři – to je směsice telefonů, rychle dopracovávaných úkolů, čtení e-mailové pošty (tu raději vyřizuji okamžitě, mohlo by se stát, že několik dní budu v terénu, a pak bude pozdě) a pak odchod pro poštu, kterou rozdělím k vyřízení. Následují pohovory s kolegyněmi o předpokládaných služebních cestách příští týden. Vyruší mne telefonát z restaurátorských dílen, které mám také na starosti – problémy s dokončením fixace malby obrazů, které budou uloženy v depozitáři, než se jich ujme restaurátor. Ještě se k tomu přidává problém s ukončením opravy zlacených lišt ze zámku v Hořovicích – nedá se nic dělat, musím tam zajet, opatrnosti není nikdy dostatek, viděl jsem zpackané věci od jinačích odborníků.

Cestou, která autem netrvá více než dvacet minut, přemýšlím o užitečnosti i prokletí mobilních telefonů, o skvělých výsledcích, které naše konzervátorky dosáhly díky obrovskému pokroku techniky a díky jejich vzdělání, které má diametrálně odlišnou úroveň od doby, kdy jsem já nastupoval do tohoto zaměstnání. Vůbec celá profesní skladba lidí, kteří v dílnách pracují, je senzační, podařila se. Pro jistotu jim to neříkám, mohli by zpychnout.

Po příjezdu se ukáže, že obavy byly zbytečné, bylo potřeba pouze potvrdit již dojednaný technologický postup, pochválit, zamračit se, pokývat hlavou a probrat provozní problémy. Naložím si ještě do auta neorenesanční křeslo pro odpolední cestu na hrad Karlštejn, abych tam doplnil již existující soubor, vypiji kávu a loučím se.

Cesta na Karlštejn v pátek v poledne, to je trochu utrpení. Ostatní spoluobčané již míří na hory – auta plná lyží, však jsou příští týden prázdniny. Po příjezdu na Karlštejn se setkáváme s kolegy, kteří měli kontrolní den stavby. Architekt stavby, památkový architekt z ústředního pracoviště, hlavní statik a další – to jsou profese, které se na hradě angažují desetiletí a stále ještě není hotovo. Rozsáhlá rekonstrukce na přelomu 19. a 20. století dožila, nikoli ideově, ale opotřebením. S kolegy mluvím o využití středověkých stavebních prvků v nově zpřístupněných prostorách Velké věže, pročítáme nabídku na možné zapůjčení zbraní z Národního muzea. Při plynoucí diskusi pomalu mizí ze stolu cukrářské výrobky, štrúdl a jiné laskominky, které ke kávě neprozřetelně předložila manželka kastelána.

Když je snědeno, narychlo si povíme o speleologickém průzkumu komínů ve Velké věži, které mne moc zajímají. Před několika lety se ukázalo, že komíny jsou neprůchodné, a dokonce to vypadalo, že jejich nadstřešní části jsou jen makety. Skutečnost byla prozaičtější. Komíny byly zaneseny kavčími hnízdy a zedníci a pokrývači, opravující karlštejnské střechy, je použili jako odpadní nádoby.

Při cestě nad kapli sv. Kříže zjišťuji, že v polovině schodiště mi docházejí síly. To je indikátor mého momentálního fyzického fondu. Před sedmi lety, kdy se kaple otevírala, jsem tuto cestu absolvoval mnohokrát za den, dnes to je jako za trest. Pak scházíme do kanceláře a po půlhodince se loučíme. Je tma a cesta do Prahy je klidná.

Domů přijíždím po 19. hodině s trochu provinilým pocitem, že jdu zase pozdě. Naštěstí je doma návštěva, americká přítelkyně ženy, a čekají na mne s večeří. Přítelkyně přiletěla včera z Ameriky, její dceři se narodil syn, je z něho nadšená a je o čem si povídat. Když se rozloučí, je čas jít spát. Tedy pro zbytek rodiny, já si udělám chvilku pohodlí a jdu se psem na procházku. Po půlnoci je venku klid, okolní domky jsou ve tmě a v lese tiše šumí vítr. Oba jsme spokojeni, doma smyji prach z již včerejšího dne a uléhám s Lidovými novinami, abych se dozvěděl, co bylo předvčerejší den doma i ve světě nového. Nic, a to je dobře.