Hlavu z písku, ústava ožívá

Koaliční dohoda druhé Topolánkovy vlády je na světě a tváří se sebevědomě. Tedy alespoň do té chvíle, než čtenář dojde na stranu osmnáct. Tam se mluví o Evropské unii, důležitější ale je, o čem se tam naopak nemluví: tím je evropská ústava. Tohle sousloví v hustě popsaném čtyřiadvacetistránkovém textu nenajdeme, přitom bychom měli. Agenda ústavy totiž ze světa nezmizela a brzy se nám připomene. Problém je, že vláda ODS – ať už s jakýmkoli přívažkem – na tuhle připomínku není vůbec připravená.

Ten příběh je docela srozumitelný. Návrh ústavy vznikl mimo jiné proto, aby rozšiřující se EU mohla v tak velkém počtu rozhodovat, posílila roli voleného parlamentu, dokázala lépe čelit výzvám globalizace a spojila síly v agendě, kde to je výhodné, nebo dokonce nutné (mj. obrana, zahraniční politika, energetika). Francie a Nizozemsko sice konkrétní znění odmítly v referendech, to ale neznamená, že je mrtvá myšlenka ústavy. Naopak teď zřetelně ožívá: předsednictví se totiž ujímá velký zastánce posilování Unie – Německo – a z ústavy dělá své hlavní téma.

Co to v praxi bude znamenat? Zhruba to, že evropští politici budou hledat odpověď na otázku, co je snazší: sepsat nový dokument a nechat jej znova ratifikovat i tam, kde už ústava schválena byla? Anebo ještě chvíli počkat a podstoupit opakovaný plebiscit ve Francii a Nizozemsku? Je tu ale i třetí varianta: Němci najdou kompromis. Nechají beze změn nejdůležitější první kapitoly, kde se definují unijní instituce, a zbytek se z ústavy vyřadí.

To ale předbíháme. V každém případě Němci začínají hledat cestu a budou chtít také od Čechů slyšet jasný názor na otázky, jak budou schvalovat ústavu, kdy, a pokud ne, tak proč.

Nic o tom si ale v koaliční smlouvě nepřečteme. Jen pár mlhavých slov o „nových výzvách 21. století“ a slib, že se Češi aktivně zúčastní debaty o budoucí podobě EU. Toť vše.

Důvod je ale všem známý: nic jasnějšího v tuto chvíli přes ODS neprojde. Občanští demokraté ústavu nechtějí, nic jasného ale místo ní nenabízí. Zóna volného obchodu bez politické integrace je dlouhodobě nefunkční představa, navíc je to model, který by nejvíc ublížil menším státům, jako je Česko. To není ani v pozici Británie, tedy ekonomicky silného, od kontinentu odtrženého ostrova se silnými vazbami na USA a tradičně euroskeptickými občany. Nic z toho Česko nemá a mít nebude (vzhledem k evidentním výhodám členství dokonce ani to poslední ne). Stejně tak nejde nechat Unii, jak je: dnešní pravidla rozhodování se vytvářela pro patnáct členů, ne sedmadvacet a víc.

Jak se pořád přesvědčujeme, nacionalismus v Evropě stále žije a volný obchod sám o sobě tohle neřeší. Padesát let staré ideály sjednocování trvají, i když momentálně debatu ovládli (alespoň v Česku) euroskeptici. Předsednictví Německa toto mění a taky Češi už k tomu budou muset konečně říct jasné slovo.