Quo vadis, Jandáku?
V pátek tomu bude přesně půl roku, co prezidentským jmenováním odstartovala dráha ministra kultury Vítězslava Jandáka. „Ani se do voleb nestihne projít po úřadě,“ prorokovali mu tehdy jedni.
V pátek tomu bude přesně půl roku, co prezidentským jmenováním odstartovala dráha ministra kultury Vítězslava Jandáka. „Ani se do voleb nestihne projít po úřadě,“ prorokovali mu tehdy jedni. „Určitě nebude mít podporu vlády a nic neprosadí,“ říkali druzí (mimochodem také Respekt). Věci však nabraly nečekaný spád. Rychlost, s jakou Jandák odvolává odborníky, kteří působili na ministerstvu a v jeho přilehlých institucích léta, mění strukturu svého úřadu a úspěšně prosazuje v parlamentu všelijaké zákony, nikdo nečekal. Také skutečnost, že se téměř vzápětí stal nejpopulárnějším politikem v zemi, vyráží dech. Co za tím je? Vúdú? Charisma? Těžká dřina? Pro odpovědi jsme se vydali do nitra ministrova úřadu, do parlamentu a na spoustu dalších míst.
Kartu na stůl a žádné hry
Za budovu, ve které současné ministerstvo kultury sídlí, by se nemusel stydět ani francouzský král. Nádheru a okázalost pozdně barokního Nostického paláce na Malé Straně je možné vycítit už zvenčí podle jeho majestátních zdí. Na úřad jej dal zrekonstruovat a upravit minulý ministr kultury Pavel Dostál. Palác se stal vlastně jeho pomníkem.
Historické dveře se samočinně otevírají a za nimi nás čeká moderní vrátnice. Obdržíme žlutou placku návštěvy a asistentka nás vzápětí odvádí do palácové říše. Téměř u každých dveří se musí prokázat magnetickou kartou. Každý tu má kartu jinou a opravňuje…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu