Mimochodem

Tohle nebude moc originální text, ale co byste chtěli před Vánocemi? Minulé pondělí mi prodali ve značkovém obchodě každou botu od jiného čísla a v úterý řekli, že za to můžu já, protože si touhle dobou musím všechno lépe hlídat. Ve středu přestala doma téci teplá voda, ale instalatér neměl čas, protože budou Vánoce. Ve čtvrtek se připálilo cukroví, protože všichni doma měli moc práce a já jsem sháněla instalatéra. A v pátek nad ránem mě probudil sen, který mě strašívá občas i v červenci: jsou Vánoce a já nemám pro nikoho žádné dárky. Cítím proto strašnou vinu a nikde není naděje, že ji odčiním. Před vnitřním zrakem mi defilují všechny zrady, jichž jsem se dopustila na sobě i jiných. Je to trauma.

V praxi samozřejmě každý rok všechno stihnu a koupím, a ještě daleko víc. Za nejhorší adventní hodiny považuji nákupy hor jídla těsně před svátky, přestože k nim vybízím pouze a jenom já. Až do Nového roku pak vyhazujeme zbytky a já se zvýšenou hladinou cholesterolu přemýšlím, co mě k tomu všemu vede. Proč si způsobuji jednou ročně tolik problémů, když to jde bez nich. Proč si připadám jako štvaná laň, když přitom patřím k vyvoleným na zeměkouli. Zdali existuje způsob, jak změnit přístup k Vánocům, který mi byl vštípen v dětství a nyní jej zhoubně přenáším na vlastní potomky. Celý rok cítím, že svůj život držím pevně v rukou, a pokaždé kolem patnáctého prosince se mi nějak vymkne. Zdá se mi, že nejsem dost dobrý člověk.

Ovládne mne pocit, že musím obdarovat své bližní, a že je nutné proto překonat řadu překážek: vynutit z nich závazné prohlášení, co si přejí, zahrnout to do rozpočtu, proniknout do obchodů, kde řádí stejně zdivočelí spoluobčané, s kletbou na rtech kupovat věci, které se mi zdají buď drahé nebo zbytečné, a nakonec viset pohledem na tvářích ozářených vánočním stromkem a sledovat, zda si všichni připadají dost obdarovaní.

Hledí na mne zpravidla s rozpaky a říkají, že by jim stačilo, kdybych aspoň jednou měla o Vánocích dobrou náladu, ale já jim nevěřím. Zdá se mi, že důkaz oddanosti bližním podám pouze tak, že se finančně, fyzicky i duševně zničím. A pak se zlobím, že nechápou, proč to dělám, a nikdo není vděčný. Začátkem ledna se mi odvalí z duše balvan. Všichni bližní se mi zdají milí a nenároční, a dostanou ode mne jen to, k čemu se sama rozhodnu.

Kdo je věřící křesťan, dokáže se na Vánoce upřímně těšit i v dospělosti, ale já v prosinci spíše než Ježíška potřebuji psychoterapeuta. Je mi čím dál jasnější, že jsem si kdysi založila na osobní rituál, kterého se nedokážu zbavit. Zatímco pro mé přátele jsou Vánoce svátkem narození Páně či Slunovratu, já slavím jakési soukromé Pašije: „Podívejte, co pro vás dělám. Hleďte, jak jsem ochotna trpět a jak si nedopřeji klidu.“ Vím, že takových je nás víc, ale nevím co s tím, a tak aspoň těm ostatním přeju hezké Vánoce a hodně dárků.