Jsme jiní, než si myslíte

Po slibném začátku se vztahy mezi Rakušany a Čechy dostaly do slepé uličky. Mnoho Čechů si myslí, že hlavním důvodem jsou staré předsudky nebo bolesti minulosti. Nejsou. Lidé v rakouském pohraničí prostě mají vlastní zkušenosti, starosti a hodnoty. A podle toho se dívají na Čechy.

Některé příběhy se musí vyprávět od konce. Protože teprve na konci je jasné, o co vůbec jde. Na konci našeho příběhu tedy stojí paní Wöhrerová.

Paní Wöhrerové je kolem pětačtyřiceti, je tmavovlasá, stále ještě velmi atraktivní – sedí za malým bílým pultem mezi regály s katalogy a letáky. Ze svého pracoviště v turistické informační kanceláři v malém dolnorakouském městečku Retzu na cestu do Znojma potřebuje asi tak půl hodiny. Jednou za měsíc tam jezdí, aby utekla, jak sama říká, maloměstské atmosféře svého bydliště: „Znojmo je přece hodně zajímavé město.“ Nejvíce paní Wöhrerová obdivuje české ženy, protože „bývají tak upravené“. O to méně rozumí, proč se stále ještě nestalo, s čím už tak dlouho počítá: „Když se v roce 1989 otevřela hranice, byla jsem si úplně jistá, že můj syn bude mít českou holku,“ říká. „Ted je mu ale už osmnáct – a přestože se ve škole učí česky, do žádné Češky se zatím nezamiloval.“

Jako každá dobrá anekdota je i tento příběh o „zklamané tchyni“ příznačný. Svědčí totiž o nechuti, která sedmnáct let po pádu…