Až bude Bém premiérem

Ještě před čtyřmi lety bezmála anonymní starosta Prahy 6 a horolezec Pavel Bém vystoupal až těsně pod vrchol – kromě toho, že mu do klína spadla teď už neomezená moc v hlavním městě, probojoval se i do role „korunního prince“ nejsilnější strany ODS. Pomalu se mluví o tom, že chráněnec Václava Klause by mohl dřív nebo později zaklepat na dveře Strakovy akademie. V zákulisí přitom začíná být pověstná jeho schopnost uzavírat nečekané dohody, ale zároveň na veřejnosti neříkat nic zásadního, aby nesnížil svou popularitu. Že už to tu bylo? Ano, podobnost s mužem, který to myslel upřímně, není čistě náhodná. I když…

Pan Velká koalice

Být Pavel Bém po parlamentních volbách předsedou ODS, už máme zřejmě vládu na čtyři roky. Na rozdíl od Mirka Topolánka nikdy neviděl problém v dohodě s hlavním ideovým protivníkem. Stejně jako jeho vzor Václav Klaus v roce 1998 odmítl pravicovou koalici se 102 mandáty a raději uzavřel opoziční smlouvu, i Pavel Bém se o rok později rozloučil na Praze 6 se svými kolegy z Unie svobody a KDU-ČSL a složil většinu se sociální demokracií. Stejný model se mu pak hodil i o stupínek výš, na pražském magistrátu. (Při pohledu do zpětného zrcátka Bém tvrdí, že velká koalice byla v roce 2002 řešením z nouze po ničivé povodni. To by znělo jako přesvědčivý důvod jinak neorganického sňatku levice a pravice, kdyby v té době neměli programově bližší Evropští demokraté o tři mandáty víc než ČSSD.)

Podle bývalého primátora Jana Kasla spolupráce Béma a Jiřího Paroubka bez problémů klapala. „Nepamatuji se, že by se ti dva dostali někdy do křížku,“ pátrá v paměti. „Prostě si s Bémem rozdali karty a kompetence a jeden druhému do jeho oblasti nemluvil.“ I proto se vedení ODS před červnovými volbami bálo Béma stejně jako Paroubka. „Existuje opravdu silný tlak, aby Topolánek a vůbec vedení ODS neuspěli při sestavování vlády a prosadila se spolupráce Béma s Paroubkem,“ tvrdil tehdy Petr Nečas. Obava byla asi oprávněná – když Bém vyhrál komunální volby, oznámil, že pokud se Topolánkovi nepodaří sestavit kabinet, sám by uvažoval o pozici nejvyšší.

Pavel Bém sám se ale pro variantu opoziční smlouvy vyslovil veřejně v Hospodářských novinách už 21. července. „Menšinová vláda ODS tolerovaná sociálními demokraty: určitě řešení špatné, i když možné. S velkou pravděpodobností nejlepší ze špatných.“

Na kongresu, kdy už bylo jasné, že Mirek Topolánek získá od straníků silnou podporu, Bém obrátil. Sice oprášil svoji myšlenku menšinové vlády ODS, ale vypustil z ní jeden podstatný detail: že by se opírala výhradně o ČSSD. A taky se přihlásil k převládajícímu proudu ve straně – vykročme přímou cestou k předčasným volbám.

Podle politologů Pavel Bém prostě pochopil, že může ještě nějakou dobu na maršálskou hůl počkat. „Jako první místopředseda a primátor se dostal do výhodné čekací pozice. Prakticky už nejsou vyšší mety kromě předsedy sněmovny nebo vlády. Může si teď v klidu počkat, jak se Topolánek proplete úskalími vládních vyjednávání,“ míní politolog Josef Mlejnek. Bém to také říká: Mně je na radnici hej, Topolánek to má daleko těžší.

Nicméně Bém svou pozici nadále upevňuje. Když se nemůže rovnou postavit Topolánkovi, pustil se nepřímo do jeho opor. „Není možné, aby ODS, která chce být úspěšná, reprezentovali ti, kdo nejsou úspěšní. Ti, kteří ve svých regionech prohráli volby. Nominováni by měli být budoucí vítězové, ne loseři.“ Ve svých krajích podle těchto kritérií dostali nálepku „loserů“ právě jeho ideoví oponenti Petr Nečas, Miroslava Němcová, Ivan Langer. V protikladu k nim staví své osobní výsledky – největší historický zisk v Praze.

Napadená trojice na to má shodnou odpověď. V roce 1996 byla nižší volební účast než letos, což by mohlo nahrávat ODS, přesto strana celkově nedopadla dobře. I za těchto okolností dostal v Praze Josef Zieleniec 44 procent proti 18 procentům ČSSD. Na severní Moravě kandidující Václav Klaus dosáhl 27 procent proti 34 procentům ČSSD. Podle Bémovy logiky tedy byl tehdy loserem Václav Klaus proti úspěšnému Josefu Zieleniecovi.

V Grossových stopách

Stanislav Gross si prošlapával cestu do vrcholu politiky téměř patnáct let, kariéra Pavla Béma byla strmější. Oba mají společné to, že je vzhůru vytáhli nedotknutelní bossové jejich stran. Mají společné i to, že skvrny na jejich kariéře začínají zdánlivými maličkostmi v roce 1999. Gross musel vysvětlovat, proč používal mobilní telefon půjčený od soukromé firmy, přestože poslanci dostávali štědrý paušál na telefony, Bém zase přišel o řidičák, protože jej policie přistihla, jak řídil s alkoholem v krvi. Během několika let museli oba vysvětlovat daleko závažnější kauzy a podezření z korupce. Mají společné i to, že se při debatě s médii snaží vyhýbat kontroverznějším tématům a odpovídají obecně. Výhodou naopak je, že oba se do kamer příjemně usmívají a působí přirozeně. I díky tomu oba v průběhu let opanovali nejvyšší stupně žebříčků.

Ale nechme srovnávání a podívejme se na kariéru Pavla Béma. V červenci 1998 vstoupil do ODS, o dva měsíce později už byl starostou Prahy 6. Podle vzpomínek pamětníků jej prosazoval Klaus. Bém měl v půlce devadesátých let s Klausem jako šéf mezirezortní protidrogové komise velké spory. Tehdejšímu premiérovi se příliš nelíbily jeho liberální postoje, takže musel post opustit, aby se do něj v roce 1997 zase vrátil.

Pak se zjistilo, že ODS využívá černých peněz z úplatků za privatizaci, padla vláda a drolila se i strana. Půl roku poté už byl Bém s Klausem kamarád. „Hodně se scházeli, Bém jako psychiatr tehdy poníženému a zničenému Klausovi hodně pomohl,“ vzpomíná Jan Ruml, kterému dělal Bém předtím poradce. Mimochodem Pavel Bém je jedním z mála politiků, který výraz „sarajevský atentát“ dodnes často používá a neváhá přidat výrazy jako podraz nebo špína.

Jak už bylo řečeno, coby komunální politik, starosta či primátor Prahy nezná Bém vlastně jiné vládnutí než velkou koalici se sociálními demokraty. Problém je v tom, že v obou případech provází koalici podezření z korupce, neprůhledné prodeje či obchodní smlouvy a zároveň neochota toto podezření vysvětlit (viz rámeček). Bém dokázal kritice i podezření úspěšně čelit. „Bojujeme proti korupci, vše je průhledné, přijďte se podívat,“ tvrdil, ale když došlo na konkrétní případ, byly najednou dokumenty obchodním tajemstvím nebo odpovídal, že o „tom problému nikdy nevěděl“.

Také je pro novináře velmi těžko k dosažení, a dokonce na radnici zakázal všem kromě tiskového mluvčího mluvit s médii. Stejně se choval i k radniční opozici. „Neměli jsme vůbec žádnou šanci dostat se k materiálům, na jejichž základě rozhodovali,“ popisuje Jan Kasl bojkot ze strany vedení magistrátu. „Hodinu určenou na interpelace opozičních zastupitelů odsunuli až na konec jednání a nakonec na ně většinou nezbyl čas. Nemohli jsme ani vyvíjet nějakou iniciativu – návrh vypsat referendum o Bémově nápadu na konání olympiády v Praze se vůbec nepodařilo prosadit na pořad jednání.“

Přesto získal ve volbách rekordní podporu pro svou stranu i pro sebe a záhy se stal druhým mužem ODS a možným nástupcem Topolánka, a tedy i premiérským kandidátem. Co se od něj dá čekat?

Je příjemný a nedráždí

To je rébus. O jeho postojích nemají potuchy ani jeho nejtěsnější spojenci. Zástupci moravskoslezského kraje, kteří jej spolu se Středočechy a Pražany na Kongresu na post prvního místopředsedy protlačili, nečekají, že by programově přehodil výhybku na jinou kolej. „Neuměl bych říct, co si myslí o zahraniční politice, reformě zdravotnictví nebo školství,“ připouští člen výkonné rady ODS v regionu Milan Balabán. „Nikdy v rámci diskusí nevybočoval z řady.“ Čím tedy získal podporu Severomoravanů? „Vystoupil se srozumitelným, systematicky uspořádaným projevem, dobře analyzoval situaci. Neřekl bych ale, že se něčím odlišoval programově.“

I podle jeho přítele a významného člena ODS Jana Zahradila nejde o ideologii, nějaké „přepólování“ směru ODS, ale o politický styl. „Je příjemný, nedráždí, nevyvolává kontroverzní reakce. Mohl by oslovit elektorát, který zatím hledal pravicovou alternativu ať u ODA, Unie svobody nebo lidovců.“ Avšak politologové se shodují v tom, že širší oslovení voličů se už podařilo Mirku Topolánkovi a těžko se bude dále rozšiřovat.

Je také otázkou, jestli lze přetáhnout voliče k ODS donucovací cestou, tedy skrze změnu volebního zákona na většinový. Bém to jako jeden z mála politiků ODS (Mirek Topolánek vystoupil s přesně opačnou tezí) na kongresu doporučil, protože podle něj omezuje vliv těch, kteří reprezentují jen okrajové zájmy. Na druhé straně to byl on, kdo nyní do rady hlavního města přibral zástupce Evropských demokratů a Strany zelených, ačkoli to vůbec nemusel dělat.

A co se týče reforem, které Česká republika nutně potřebuje? Jak by se Pavel Bém snažil držet na uzdě třeba děsivý schodek veřejných financí a splnit maastrichtská kritéria? Soudě podle jeho slov, byly by to reformy, reformy a reformy. Dle práce na radnici (a třiatřicetimiliardového radničního dluhu) se od něj stěží dá čekat tradiční rozpočtová zdrženlivost pravice, přestože na kongresu tvrdě kritizoval „finanční marnotratnost“ levicových stran. O prioritách zahraniční nebo bezpečnostní politiky nikdy nemluvil, vlastně se ani neví, zda je liberál, nebo konzervativec.

Když jsme v Respektu v roce 2003 psali o tom, až bude Gross jednou premiérem, konstatovali jsme: „Během dlouhých třinácti let nepředvedl nejpopulárnější politik žádné ideály, o nic pořádného nebojoval a pro nic neriskoval. Jistě i s touto výbavou lze řídit vládu – sérií lepších či horších improvizací, pomocí průzkumů veřejného mínění a s občasnými zákulisními neprůhlednostmi. Těžko však na této vyhlídce hledat něco přitažlivého.“ A zatím to platí i o Pavlu Bémovi.

Neprůhledná Praha

Poté, co hloubkový audit před třemi lety odhalil, že devadesát pět procent zakázek magistrátu odporuje zákonu, založila radnice protikorupční komisi. Ovládli ji zástupci koalice, třeba Jan Bürgemeister, Rudolf Blažek, Jiří Paroubek nebo Petr Hulínský. Tedy lidé, kteří za hospodaření radnice, a tudíž i vadné zakázky odpovídali už od roku 1998. Stačí jen dodat, že se komise za první rok své existence sešla sedmkrát, ale za poslední dva roky jen jednou. Bez jakéhokoli výstupu a výsledku.

Pavel Bém už jako starosta Prahy 6 prosadil prodej hotelu Praha neprůhledné společnosti Falkon Capital, v soutěži, která byla stejně neprůhledná jako firma, jež ji vyhrála. Jako primátor odrážel Bém (se svým ekonomickým náměstkem Jiřím Paroubkem za zády) jedno podezření za druhým. Podivný a levný padesátiletý pronájem lukrativní budovy společnosti provozující kasino. Licenci na pořadatelství pražských vánočních trhů firmě personálně spojené se společností, v jejíchž prostorách Bém nákladně oslavoval čtyřicátiny. Pronájem holešovického výstaviště, na kterém magistrát tratil miliardy. A nakonec jako třešnička – část magistrátu se stěhuje do pronajaté budovy, kterou koupil před dvěma lety podnikatel Sebastian Pawlovski za osm set milionů korun. Město zaplatí za dvacetiletý pronájem tři a půl miliardy, přitom mohlo budovu koupit předtím za 1,7 miliardy korun. Posledním případem se zabývala i policie a odložila ho s tím, že jde o podivnou smlouvu, která ovšem neodporuje zákonu.

Přáli byste si Pavla Béma za premiéra? Napište nám to na

www.respekt.cz.