ODS na mostě k Paroubkovi

Vydat se do vlády se sociálními demokraty, nebo usilovat o co nejrychlejší předčasné volby a riskovat, že mezitím Jiří Paroubek sestaví svou vlastní vládu s podporou přeběhlíka? To byly hlavní otázky pro členy ODS, kteří o víkendu rokovali v pražském Veletržním paláci.

Šlo o bezesporu nejdůležitější a také nejzajímavější jednání této strany za posledních deset let, protože rozhodovalo nejen o budoucnosti partaje, ale celé země.

Jaký smysl dál?

Návštěvník zabývající se otázkou, která z výše zmíněných možností je lepší, získal odpověď téměř okamžitě po vstupu do jednacích prostor. Tím spíše, pokud ODS sledoval i na předchozích kongresech, zejména za dob vladaření Václava Klause.

Současná strana občanských demokratů už není uzavřená skupina, jejíž členové všude vidí bubáka a jde jim o výhodné kšeftíky. Dnes jsou tu lidé s různým pohledem na budoucnost Evropské unie, životní prostředí či občanskou společnost. Už není povolený jen jeden postoj a nestraší se vším cizím, jak bývalo dobrým zvykem v Klausových časech. Tehdejší kongresové proslovy nazývající občanskou společnost něčím, co se „příliš neliší od puče v osmačtyřicátém“, by tu zněly jako z Marsu.

Nejde samozřejmě o pohádku, vždyť se tu stále pohybují lidé, kteří nás stáli hodně nervů i peněz. Jako jsou bývalí pražští primátoři, členové mediálních rad či někdejší ministři (pro zajímavost, autor zmíněného šest let starého výroku Petr Štěpánek byl nedávno vybrán za člena Rady Českého telekomunikačního úřadu). Nicméně naprostá většina sjezdových řečí byla protkána slovy jako „vstřícnost“, „slušnost“ či „otevřenost“.

A tady je zakopán pes postupu Mirka Topolánka. Ten minulý týden ustoupil ze svého stanoviska, že s paroubkovskou ČSSD vládnout nebude, a přišel s návrhem na koalici ODS se sociálními demokraty, lidovci a zelenými. Přičemž tuto koalici už nenavrhuje jako něco, co dovede politicky ochromenou zemi k předčasným volbám, ale jako tým, který má vládnout.

Tím ale vážně ohrozil dobře našlápnutou proměnu své strany, protože ta stála a padala s vymezením vůči sociálním demokratům. Topolánek popřel dosavadní politiku vlastní strany a ke všemu posílil křídlo svých největších rivalů kolem Pavla Béma. Přitom průběh kongresu svědčil jednoznačně o tom, že by stačilo zavelet a většina ODS by šla za Topolánkem i do rizika třetího pokusu o sestavení vlády.

Čeho se bojí Topolánek?

V této optice vypadá strategie předsedy ODS jako vážná chyba. Jenže situace vůbec není černobílá. Topolánkova úvaha, že když se se socialisty nespojí on, udělá to někdo jiný, je na místě.

Může se najít nějaký přeběhlík od lidovců, nebo dokonce celá strana. Ačkoli KDU-ČSL v poslední době několikrát prokázala, že se umí nebezpečným nápadům vzepřít, teď začíná být naprosto nečitelná. A to tím spíše, že se o předsednický post zřejmě bude ucházet senátor Jiří Čunek – zdatný populista, který se díky útokům na Romy stal natolik populární, že mu veřejnost zřejmě promine jeho zpochybňování zákazu spolupráce s KSČM.

Jestli vznikne vláda ČSSD+KSČM+1, může to zemi přinést řadu nepříjemností. Zejména v zahraniční politice, kdy se dnes socialisté více podobají komunistům než ostatním demokratickým stranám. O reformách nemluvě. Problém ale je, že ty zřejmě nenabídne ani velká koalice. Jednak velké koalice nikde nejsou reformní. Za druhé ČSSD je strana, která i na miniaturní reformičky Vladimíra Špidly reagovala bouřlivými protesty a nakonec odstřelením předsedy. „Naši voliči prostě další zdražování a úspory nechtějí. Nemůžeme jen šetřit, šetřit, šetřit,“ prohlásil tehdy vlivný poslanec ČSSD Radim Turek. A dnes je situace ještě vážnější. Ideolog strany Lubomír Zaorálek v televizní debatě prohlásil, že odmítá jakoukoli změnu zákoníku práce: „Já si myslím, že to je boj mezi prací a kapitálem, mezi prací a penězi v této zemi. A ukazuje se, že jsou tady dvě silné skupiny. A my reprezentujeme tu jednu.“

To je jasné vymezení pozic: zdejší sociální demokraté nesměřují tak jako jejich kolegové v západní Evropě k moderní podobě projevující se snahou být mostem mezi kapitálem a pracujícími. V Česku si prostě, k naší škodě, vybrali „boj“ za jednu stranu.

Při takto rozvržených pozicích není možné pro tuto zemi nalézt dobré řešení, pokud by spolu měli vládnout Jiří Paroubek a Mirek Topolánek. Už jsme to psali těsně po volbách, ale je nutné to připomenout: zatímco první z těchto pánů může nehybnost reforem předkládat voličům jako vítězství – vždyť zabránil pravicovým experimentům –, ten druhý bez razantních změn prohraje, neboť sliboval opak.

V politice mají gesta váhu

Topolánkův strach, že když se s Paroubkem nespojí on, udělá to někdo jiný, připomíná naši nedávnou historii. I v minulém režimu si zástupy lidí omlouvaly své kompromisy ideou menšího zla: musím to udělat, aby to neprovedl někdo jiný, horší, a já budu alespoň svojí slušností měnit věci zevnitř.

Je dnes země opravdu v takové situaci, že strach máme považovat za nejlepšího rádce? Prohlášení řady členů z regionů strany Mirka Topolánka, že je třeba zachovat si tvář a tedy i riskovat místo v opozici, je na místě. V politice mají i symbolická gesta velkou váhu, zvláště u velké strany. Dává to naději, že po dalších volbách může přijít skutečná změna.

Duhová vláda má opravdu smysl jen za jedné podmínky a to, že přivede zemi k předčasným volbám už v příštím roce. Jinak ať zkusí štěstí Paroubek, a to se všemi riziky a plnou odpovědností.

Jak se Vám líbí vyznění kongresu ODS? Diskutujte nawww.respekt.cz