S českou trochou do komína

„Na emoce tu není místo, mám tu jen jasné propočty,“ řekne náměstkyně ministra životního prostředí Ruth Bízková a kývne na sekretářku, připomínající skrze polootevřené dveře další návštěvu. Na úřadě mají jeden z „lobbistických pátků“ a dveře se netrhnou. Do konce listopadu se tu rozhoduje o přídělech emisních povolenek na roky 2008–2012 mezi české podniky a zástupci průmyslníků sem chodí orodovat, aby se na ně při rozdělování nezapomnělo. Mají se na co těšit: v čase, kdy světem otřásla zpráva britské vlády o ekonomických důsledcích globálního oteplování a stále více států je odhodláno udělat v boji za snížení emisí víc než dosud, český stát plánuje pravý opak.

Umění žádat víc

Evropský systém povolenek vznikl jako tržní nástroj na omezení emisí skleníkových plynů a jeho princip je prostý: každý znečišťovatel ovzduší dostává povolený limit emisí, a pokud chce vypustit do ovzduší víc, musí si na trhu koupit další povolenky. Pokud naopak znečišťuje méně, může povolenky prodat. Systém má za sebou necelé dva roky a právě teď se budou určovat limity pro dalších pět let. České firmy si jej zatím nebývale pochvalují, je to prý dobrá věc pro životní prostředí, na které se dá navíc vydělat. Při posledním přerozdělování si totiž Česko vybojovalo roční limit těsně pod stovkou milionů tun CO2 a vypustilo sotva dvaaosmdesát. Nevyužitý zbytek v podobě povolenek české podniky s milionovými zisky prodaly.

Příkladem může být Plzeňská teplárenská, firma posílající teplo do více než čtyřiceti tisíc bytů v západočeské metropoli. V minulém roce se rozhodla pro velké změny, uhelné kotle postupně nahrazuje šetrnějšími bloky na spalování biomasy a na cifrách o množství vypouštěných zplodin. Tím pouští méně zplodin a na ušetřených emisních povolenkách vydělala miliony.

Český úspěch má ale jeden háček: kromě ekologických investic za ním stojí i fakt, že si Česko vyjednalo podstatně více povolenek, než potřebovalo. Stejně se chovaly i jiné státy, a tak když Evropská komise v dubnu zveřejnila dílčí údaje o skutečných emisích a začaly se sčítat přebytky povolenek, spadla jejich cena doslova ze dne na den. S nízkou cenou povolenek se pak ale snižuje i motivace firem omezovat emise a celý systém ztrácí na účinnosti. „Ideální stav na trhu je mírný nedostatek, když jich je příliš, nějaké emisní limity přestávají podniky zajímat,“ říká Jan Pravda, jehož firma s povolenkami obchoduje.

Je tedy zřejmé, že pokud má systém povolenek fungovat jako nástroj v boji s globálním oteplováním, musí členské země zadávat do Bruselu realistické hodnoty, nikoli nadsazené jako Česko před třemi lety. Jenže teď se pražský scénář opakuje.

Snížíme, ale později

Požadavky na emisní limity v dalším období 2008–2012 měly členské země EU poslat do Bruselu už do konce června. Česko kvůli volbám a patáliím s vládou dodá požadované cifry až v prosinci (stejně tak i jiné státy). Už dnes ale víme, že místo očekávaného snižování emisí budeme požadovat opak. Dost nelogicky: přestože v posledních několika letech se tu pohybovaly reálné emise na úrovni 91 milionů tun a v loňském roce dokonce klesly na 82 milionů, chce Česko po Bruselu povolení vypouštět 102 milionů tun CO2 ročně. Důvod? Výpočty o růstu hospodářství prý ukazují, že to bude zapotřebí. „Vycházeli jsme ze statistik minulých let a odhadů ekonomického růstu ministerstva financí a České národní banky,“ říká náměstkyně Ruth Bízková.

Vstřícnost k vyšším limitům je přitom od jejího úřadu překvapivá. MŽP má naopak v popisu práce prosazování snížení emisí a dlouhodobě razilo teorii, že to ekonomickému růstu nebrání. To je ostatně podstata strategie všech umírněných environmentalistů. „Náš podíl odpovědnosti je přiměřený velikosti naší země,“ krčí rameny náměstkyně na otázku, kdy chce tedy Česko přispět k snižování emisí. Podle Bízkové české podniky investovaly do ekologie a teď by se jim to v podobě vyjednaných povolenek mělo vrátit. „Na silnější tlak na snižování emisí budeme mít čas po roce 2012,“ dodává náměstkyně.

To má svoji logiku: podniky by neměly být „trestány“ za to, že se do ekologických investic pustily hned a takticky nečekaly na později. Problém ale je, že ekonomický růst plánují všechny státy, přesto se emise snižovat musí. Proto se od ekologického úřadu čekalo, že jasně řekne, kolik vyprodukovaných emisí si v nejbližších letech může tahle zem dovolit, a ne že nechá první tah na obchodnících.

Současné dolaďování kvót pro jednotlivé firmy bude trvat do konce listopadu, pak rozhodne Evropská komise. Ta přitom po minulých zkušenostech může výsledná čísla změnit. „Evropská komise bude tentokrát podle nás mnohem agresivnější – dnešní situaci s přebytkem povolenek na trhu už nebude chtít opakovat,“ říká už citovaný Jan Pravda. Sami bruselští úředníci zatím nechtějí věc komentovat. „Čekáme na vaše návrhy,“ vysvětluje Barbara Hellferichová z kanceláře eurokomisaře pro životní prostředí Stavrose Dimase. Něco ale přece naznačuje: vycházet chtějí z údajů za rok 2005, kdy mělo Česko zatím rekordně nízké emise.

Měla by vláda bojovat za hodně emisí, nebo naopak? Řekněte nám svůj názor na

www.respekt.cz

.