Pohnutky stavitelů vlády

Možná nejotřepanější politický citát všech dob říká, že demokracie je špatný systém vlády, nic lepšího ale po ruce nemáme. To je modlitbička, kterou by si teď před usnutím měli odříkávat všichni, kteří už nekonečný seriál „sestavování vlády v Čechách“ nemohou vystát. Jistě, je to velká otrava pořád v televizi a novinách vidět sveřepého Paroubka, bezradného Topolánka, nečitelného Klause nebo veledůležitého Filipa, jak už pět měsíců mlátí prázdnou slámu. Zkusme se ale na aktéry hry o vládu podívat jako na lidi se srozumitelnými motivacemi a zájmy, které jsou koneckonců i zájmy jejich voličů. Pak možná bude snazší to všechno dál snášet. Pokud totiž nedojde k nečekanému zvratu, nebudou mít Češi vládu ještě řadu měsíců.

ODS, zelení, ČSSD a rudí

Jaké jsou tedy motivace jednotlivých stran? Začněme u ODS, která je po osmi letech v opozici zralá převzít moc. Vyhrála všechno, co mohla, má rekordní počet voličů, kteří se opravdu usilovně snaží dokázat, jak moc si už přejí změnu vlády. Proto chce ODS co nejdřív nové volby s překlenovacím kabinetem. Vstup do velké koalice by tyto touhy hodně zchladil a podporu voličů obrátil do nepředvídatelné deziluze. Navíc jde o osobní motivaci dnešního předsedy a jeho lidí. Topolánek je na koni, velká koalice, kterou tak dlouho odmítá, by ho znevěrohodnila a postrčila dopředu protřelé mocenské pragmatiky kolem Pavla Béma.

Také motivace Strany zelených je snadno čitelná. Bursíkova strana je rovněž na vzestupu. Zatím se nijak nezkompromitovala, má podporu městských voličů, kterým vadí absence vlády a odklad reforem. Bursíkova strana programem a jeho mladými nositeli pořád nejvíc splňuje představu srozumitelné alternativy k velkým stranám. Zelení by tedy zřejmě v brzkých volbách také posílili. Výrazně by je ale nepoškodil ani odklad voleb na rok 2008.

Poměrně čitelné jsou i motivace ČSSD. Také Paroubek se cítí jako úspěšný politik. Vytáhl stranu z grossovské mizerie, získal více hlasů než před čtyřmi lety a má dost poslanců k blokování vlády, která se mu nelíbí. Agresivní styl ale ubírá ČSSD popularitu a strana by v brzkých volbách zřejmě ztratila. Po osmi letech vlády prošla sociální demokracie řadou skandálů, může mít proto také velký strach, co na ni vyjde najevo. A nejen to: při pohledu na ministra vnitra Ivana Langera a aféry kolem Kubiceho zprávy se mohou sociální demokraté bát, jaké aféry na ně kdo i zkonstruuje. Tím pak motivace sociálních demokratů ke kompromisům klesá a volby chtějí odložit, jak nejvíc to jde. Navíc má Paroubek jednu velkou pravdu: podle ústavy má dostat možnost sestavit vládu, tak proč by měl teď pod časovým tlakem, který nezavinil on, souhlasit s předčasnými volbami? A také má dobrý důvod si myslet, že to samé – tedy nepustit pravici k moci – si přejí i jeho voliči.

U zbylých dvou stran už čitelnosti jejich motivací ubývá. Komunisté těží z dnešního patu nejvíc. Po minulých volbách se s nimi nikdo vážně nebavil, dnes jsou respektovanou politickou silou, která konzultuje u hlavy státu a s níž vyjednávají úplně všichni. Byli vtaženi do hry jako strana, která při nechuti ODS a ČSSD k velké koalici vlastně rozhoduje o tom, kdy budou příští volby. Je opravdu pikantní pozorovat, jak novináři přinášejí senzační zprávy o tom, že se komunisté přidají k ODS proti Paroubkovi a podpoří předčasné volby příští rok. Nic takového samozřejmě zatím není pravda. KSČM nadále zůstává nečitelnou stranou, a když její šéf prohlásí, že ano, je pro předčasné volby, ovšem „pokud s nimi budou souhlasit všichni“, znamená to: proti ČSSD rozhodně nepůjdeme.

Lidovci a prezident

Ještě méně čitelní jsou dnes lidovci, kteří mají strach cokoli udělat. Jejich strana je v krizi a na pokraji volitelnosti do parlamentu. Proto lidovci potřebují čas, aby se opět zvedli a nabrali síly. Brzké volby jim ani jejich věrným voličům nemohou vyhovovat. Neříkají to sice nahlas, ale to jen proto, že nechtějí být v jedné partě s komunisty a Paroubkem. Navíc není jasné, jakým směrem se lidová strana vydá. Politicky čitelný bývalý předseda Miroslav Kalousek je mimo hru a jeho nástupce je nejasný. V pátek lidovecké vedení na zvláštním jednání vyhlásilo zřizování romských chudinských ghett za správnou politiku, populární vsetínský starosta a dnes i senátor, známý čistič od romského „hnisu“ Jiří Čunek má tedy cestu k předsednické židli otevřenou. Pokud jej delegáti prosincového sjezdu zvolí, může se stát cokoli: odchod umírněných voličů a naopak příval těch, kterým protiromské řeči imponují. Podporou Čunka lidovci ukázali, že jsou stranou zahnanou do kouta, a nedá se s nimi proto jako s čitelnou umírněnou politickou silou počítat.

A konečně svoje motivace má i prezident, který místo rychlého jmenování premiérů podle ústavy hraje vlastní politickou hru. Kalkuluje s tím, jaké rozložení sil mu nejsnáze zajistí znovuzvolení. Proto vyjednávání brzdí a tlačí strany do velké koalice, jejíž součástí by mohla být i klauzule o Klausově znovuzvolení. Každopádně by chtěl, aby volby do sněmovny nebyly dřív než volby prezidentské, protože vítězství a vládnutí ODS snižuje jeho šance na prezidentský úřad téměř na nulu (panování ODS v obcích, krajích, Senátu, vládě a ještě na Hradě by bylo pro ostatní politické strany těžko snesitelné). Do jednání se navíc promítá nenávist Klause k Topolánkovi a vůbec fakt, že prezident dnes nemá proti sobě stejně silného oponenta, jakého měl kdysi Havel právě v Klausovi.

Možné scénáře

Toto všechno jsou více či méně čitelné motivace, kolem nichž se formují konkrétní scénáře.

1) Koalice všech demokratických stran, jež zemi dovede do předčasných voleb v roce 2008. To chce prezident a také lidovci. Nechtějí to zelení a ODS (volby by podle nich měly být dříve). Výhodou by byla okamžitá stabilní vláda, prostor pro jednání o penzijní reformě a reformě veřejných financí. Nevýhodami jsou posílení komunistů, druhé zvolení Klause, kolize voleb s českým předsednictvím EU a další dva roky permanentní předvolební kampaně.

2) Koalice ODS a ČSSD. Platí totéž, co u předchozí varianty s jednou další nevýhodou. Obě velké strany by se zřejmě dohodly na změně volebního systému, která by poškodila malé strany.

3) Strany se v úterý na ničem nedohodnou a prezident pověří opět Topolánka sestavením nové vlády. Uběhnou další týdny, Topolánek osloví více nestraníků, možná i nepolitického premiéra, opět bude následovat vyslovení nedůvěry v parlamentu a dilema, co dál. Prezident by byl už ale ze hry. Třetí pověření dostane na starost předseda sněmovny, jeho jméno ale není jasné (ten dnešní byl zvolen pod podmínkou slibu, že se svého místa před třetím kolem vzdá). Proto je v tomto scénáři celá řada neznámých. Strany by se mohly další týdny či měsíce dohadovat na šéfovi sněmovny a vládla by zatím druhá vláda sestavená Topolánkem. Nebo by se strany na šéfovi sněmovny dohodly a nechaly proběhnout i třetí kolo sestavování vlády. To už by byl minimálně leden nebo spíš únor. Po dalším vyslovení nedůvěry by prezident rozpustil sněmovnu a do šedesáti dnů by musel vypsat nové volby. Také by se ale vše mohlo právě kvůli nejasnosti s předsedou sněmovny táhnout další měsíce. Navíc třetí šanci by měl podle pravidel dostat šéf třetí strany, to znamená komunista a bývalý estébák Filip.

4) Totéž by se odehrálo, pokud by prezident v druhém kole pověřil Jiřího Paroubka (samozřejmě pokud by Paroubek přece jen nesehnal nějakého přeběhlíka z jiné strany). Rozdíl by byl v tom, že ODS by byla po vyslovení nedůvěry Paroubkově vládě a rezignaci dnešního šéfa sněmovny motivována rychle zvolit nového předsedu dolní komory, jinak by Paroubek vládl dál. Pak ale opět nastupuje ona šílená varianta s komunistou Filipem jako premiérem.

5) Prezident pověří někoho sestavením vlády, strany se ale dohodnou na změně ústavy tak, jak dnes navrhují zelení a ODS (snížení počtu poslanců na 199 a možnost rozpuštění sněmovny, pokud to chtějí tři pětiny poslanců). ČSSD změnu určitě nepodpoří, lidovci a komunisté zatím naznačují, že ano. Schválení sněmovnou a pak i Senátem by trvalo do jara, volby by pak mohly být v červnu. Šlo by o jistý způsob řešení krize, ovšem pokud by sněmovna své rozpuštění skutečně odsouhlasila. Jenže návrh předpokládá spolupráci komunistů, kteří by se najednou v očích svých voličů stali tím, kdo otevírá ODS cestu k moci.

Takže co z toho všeho vyplývá? Tím, že se stal jedním z hráčů, promeškal prezident příliš času. Pokud teď partaje náhle nepůjdou proti svým zájmům, které posledních pět měsíců hájí, nebudeme mít vládu dřív než na konci zimy. Ovšem na druhou stranu platí: nedohoda na vládě znamená volby zaručeně v příštím roce.

Jak myslíte, že dopadne vládní vyjednávání? Debata na

www.respekt.cz

.