Čad terčem Súdánu

Válka v Dárfúru začala otevřeně překračovat hranice a rýsuje se možnost, že do ní bude zatažen sousední Čad, možná i Středoafrická republika. Takový vývoj nevylučuje reportérka listu The New York Times, neboť právě v těchto státech Súdán podporuje rebely proti jejich vládám. Zároveň se právě v jejích reportážích dočítáme o dárfúrských rebelech (rozuměj proti vládě Súdánu) a jejich základnách v Čadu, a tak vidíme, že na širší konflikt je zaděláno. Jenže státní hranice tu jako téměř nikde na černém kontinentu nerespektují etnické – černošské i arabské populace žijí jak v Súdánu, tak v Čadu. Proto také dokonce regionální šéf agentury OSN pro uprchlíky Musonda Shikinda tvrdí, že nejde o přeshraniční, nýbrž místní mezietnický konflikt: „Pachateli jsou sousedé, nikoli lidé z ciziny.“ Jinými slovy: nezabíjejí Súdánci Čaďany, ale Arabové černochy, respektive naopak.

Takhle to vypadalo od počátku roku do října. Na pokrevní příbuzné Dárfúřanů v Čadu útočili súdánští bandité (podle odhadů přiměli opustit domovy na 50 tisíc lidí) i čadští Arabové. Nejvýraznější boje v Čadu se odehrály téměř před měsícem a vzápětí na útok odpověděli dárfúrští partyzáni z Národní fronty spásy – ti zase napadli základny vládních vojáků v Súdánu. Až do konce října se ovšem do konfliktu nemíchaly přímou účastí vlády. Před týdnem podle agenturních zpráv súdánská letadla bombardovala čtyři vesnice v Čadu, oběti na životech nebyly zaznamenány, ale bylo pobořeno hodně přístřeší.

Tuto taktiku používala vláda v Chartúmu ve „svém“ Dárfúru. Při zvuku bojových letadel ozbrojení rebelové z vesnic utekli a méně pohybliví obyvatelé, staří lidé či ženy s dětmi, se stávali oběťmi náletů i následných nájezdů arabských milic (džandžavídů). Nyní možná chce Súdán rozšířit tento model do Čadu s tím, že džandžavídy by suplovali tamní Arabové. Jejich poslední útoky na etnicky příbuzné Dárfúřanů mířily na devět vesnic u města Džedida, které neleží na hranici, ale sto kilometrů v čadském vnitrozemí. Z hlediska mezinárodního práva by byl Chartúm stejně málo postižitelný jako Teherán při své podpoře Hizballáhu v Libanonu.