Událost v umění

Za necelé dva měsíce bude vyhlášen letošní vítěz Turner Prize. Favorit štědře honorované soutěže (25 tisíc liber pro laureáta, po 5 tisících pro finalisty) pro výtvarníky žijící v Británii je nejistý. Když byla minulý týden v Tate Britain otevřena výstava finálové čtveřice, deník The Guardian na něj pasoval hned tři autory. Ani hlavní mediální partner klání si tedy moc neví rady. A to přitom autor recenze Adrian Searle před dvěma lety zasedal v porotě soutěže. Letošní výsledky ale nevzbuzují zdaleka takové očekávání britské i zahraniční veřejnosti jako na konci 90. let, kdy se Turner Prize vyšvihla mezi nejkontroverznější kulturní události na světě. Skandály jí přinesly statisíce fanoušků a účast takových celebrit, jakou byla v roce 2001 Madonna, která tehdy ocenění předávala (zpívající tanečnici možnost vystoupit v přímém přenosu na Channel 4 tak rozžhavila, že přítomné v sále včetně laureáta Martina Creeda počastovala přízviskem „zkurvysyni“). Jenže kvůli šoubyznysovým tanečkům se na pořadatele začala záhy snášet kritika, podle níž se ze soutěže stává senzacechtivá zábava, která už nemá s pravým uměním nic společného. Tate Britain tak obrátila o 180 stupňů a výsledkem je druhý extrém: zatímco v minulé dekádě bylo ve výtvarném umění máloco tak šokující jako díla ve finále Turner Prize (Hirstova mrtvá zvířata naložená ve formaldehydu,

Emininy špinavé kalhotky pohozené na posteli), v novém tisíciletí soutěž preferuje do sebe uzavřené umělce, jejichž občansko-kritická díla diváka nevydráždí, ale spíš uspí. Kvůli Markovi Titchnerovi (1973), jednomu z trojice favoritů, do sebe sice člověk nemusí cpát litry

kofeinu, nicméně dvakrát vzrušující podívanou také nenabízí. Jestliže si ředitel galerie a předseda poroty Nicholas Serota na vernisáži liboval, že „nikdo z nominovaných neusiluje o senzace, snaží se jen zaobírat otázkami 21. století“, tak na Titchnera tahle slova přesně sedí. Bizarní elektronické přístroje s namalovanými citáty z Nietzscheho, rotující kotouče se spirálovým vzorem, halucinogenně vyhlížející billboard s Disneyho slovy „Jestliže o něčem dokážete snít, dokážete to i udělat“. Tak vypadá sál s Titchnerovou prezentací. V úsudcích jinak poměrně racionální Searle to v Guardianu komentoval: „Nepochybně, Titchner se mně snaží vymýt mozek. Kritický odpor je marný. Vyhraje Turner Prize. Je nejlepší. Dejte mu peníze. Je Mistr. Podřídím se.“ Otázkou je, zda byl zkušený teoretik umění opravdu tak nadšen poselstvím Titchnerova díla, nebo spíš maskoval vlastní bezradnost, se kterou se musí v sálech potýkat jak odborníci, tak hlavně běžní návštěvníci. Vždyť i porotci autorovu instalaci charakterizují nic neříkajícími frázemi o prolínání dávných filozofických úvah se současnou popkulturou. Ještě těžší je to s projektem dalšího favorita Phila Collinse (1970), jenž v Londýně zaměstnal tři výzkumníky, kteří budou v galerii za prosklenou stěnou zpovídat účastníky televizních pořadů Makeover a Talk. Výsledkem má být studie o lidech, které poznamenala účast v těchto reality show. Nakolik ještě můžeme takový sociologický experiment považovat za výtvarné umění? Případně měli bychom v Turner Prize hodnotit i relevanci vyzkoumaných dat? A co si počít s poslední favoritkou ceny Tommy Abts (1967), která maluje poměrně pěkné geometrické kompozice, ale z jakéhosi důvodu u nich léta obsedantně dodržuje formát 48 x 38 cm? Je na ní skutečně tak obdivuhodné, jak vyzdvihují porotci, že zásadně začíná pracovat jen tehdy, když nemá žádnou představu o tom, co vlastně chce malovat? Proti tajnosnubným konceptualistům se zatím nevznesla žádná vlna nevole. Jak ale ukazuje historie moderního umění, dříve či později začnou být preferována daleko hravější díla. Tak jak se to stalo v 70. letech, kdy právě konceptualismus ustoupil dravé postmoderně. Bylo by tedy zvláštní, kdyby klidnou hladinu Turner Prize v příštích letech nerozčeřil nějaký ten Hirstův žralok v akváriu.