Nejsem už optimista jako dřív

Marek Štys (1970) studoval na Karlově univerzitě lingvistiku a geologii. Poté pracoval jako učitel angličtiny, překladatel a průvodce po Asii. Od roku 1999 působí v humanitárních misích společnosti Člověk v tísni: v uprchlických táborech v Albánii, Kosovu, Afghánistánu (2002) a v Iráku, kde zakládal misi těsně po obsazení země koaličními jednotkami. Od podzimu 2004 působí znovu v Afghánistánu.

Čtyři měsíce po pádu Tálibánu, když jste přijel v čele mise do Afghánistánu, byla země v chaosu, neměla centrální vládu a musela se postarat o obrovské množství vracejících se uprchlíků. S tím jste měl zkušenost z Kosova. Překvapilo vás něco?

Všechno. Ocitl jsem se na jiné planetě. Asi každý, kdo do té oblasti přijede poprvé, má pocit, že mezi ním a okolním světem je skleněná zeď, a vůbec nechápe, co se kolem děje. Neví, jak tam lidé vůbec můžou přežít, a má pocit, že se ocitl v nějakém filmu o několik století zpátky. Jediné, co se trochu podobalo mým očekáváním, bylo bezvládí. Podobně jako se v Kosovu první dny po válce etablovala Kosovská osvobozenecká armáda a získala kontrolu nad samosprávou, v Afghánistánu uzurpovali moc všelijací polní velitelé. S tím rozdílem, že v Kosovu byly často vidět stopy po zločinech na civilistech, spousta vyvražděných mladých kluků, masové hroby, a v Afghánistánu, ačkoli se tam podobné věci taky odehrávaly, nic takového…