Kaddáfí v Anglické národní opeře

O libyjském diktátoru Muammaru Kaddáfím je široce známo, jak moc se vyžívá v kultu vlastní osobnosti. Šou Kaddáfí: žijící mýtus, kterou nyní v pěti představeních uvedla Anglická národní opera, mu jistě musela udělat radost – ostatně podle anglického tisku na premiéře nechyběla celá libyjská ambasáda.

Anglická národní opera se vůbec vrhla do politického žánru. Je to jen několik měsíců, co uvedla představení Nixon v Číně. Nové dílo věnované Kaddáfímu je částečně opera, částečně muzikál a částečně taneční představení. Režie se ujal uznávaný David Freeman, libreto napsal Shan Khan a autorem hudby je u nás dobře známá kapela Asian Dub Foundation, která – máme-li věřit některým recenzím – opět potvrdila pověst skupiny, jež chce něco zásadního říci, leč nějak přesně neví co.

Recenze, jichž se opernímu opusu dostalo, jsou smíšené. Většina z nich oceňuje bombastický efekt bouřlivého představení, dynamičnost rapového zpěvu, Freemanovu režii, a především charismatický výkon Ramona Tikarama v roli Kaddáfího. Kritika se naopak snesla na Asian Dub Foundation: deník Times charakterizuje jejich hudbu, mísící orchestr, kytary, samplované efekty a tradiční africké nástroje, jako „nudnou“, zatímco Guardian muzikantům vytýká, že nedokázali libreto pojmout hudebně, a text tak s hudbou tvoří dva nesourodé prvky.

Smíšeným ohlasům neuniklo ani libreto, lépe řečeno výstavba příběhu. Opera nabízí mozaikovitý pohled na dějiny

Libye posledních osmdesáti let a současného diktátora zobrazuje ve sledu fragmentů nastavujících divákovi různou perspektivu: vidíme Kaddáfího jako romantického hrdinu bojujícího proti cizímu útlaku, jako milujícího otce, ale též jako diktátora nemilosrdně likvidujícího politickou opozici a neváhajícího podílet se na teroristických útocích. Zatímco deník Times takovou výstavbu oceňuje, Guardian pro ni příliš pochopení nemá a zdůrazňuje, že dílo nedokáže podat ucelenou výpověď ani odpovědět na otázku, kterou si Tikaram v roli Kaddáfího klade na začátku opery: „Kdo vlastně jsem?“

Možná ale opera žádnou takovou odpověď dát nechtěla. Možná jen chtěla představit jednoho z nejkontroverznějších politiků jako mýtus, kterým se již částečně – i díky vlastnímu přičinění – stal. A samozřejmě také chtěla zajistit pro Anglickou národní operu bouřlivý a barvitý vstup do nové sezony. Pokud bylo cílem právě toto, pak se jej podařilo naplnit, shodují se britská média, která nicméně dodávají, že představení v žádném případě nevnese revoluci do operního žánru, nýbrž zůstane jen jeho marginálním zpestřením.

Autor je anglista a překladatel.