Ve hvězdách

Datum 11. září už asi v lidském povědomí nikdy neztratí svou tragickou příchuť, v dějinách environmentálního hnutí ale představuje paradoxně důvod k malé oslavě. Před pětačtyřiceti lety totiž v tento den vznikla organizace World Wildlife Fund (Světový fond divočiny), jeden z nejvlivnějších hráčů v globální ochraně přírody. Vděčíme jí nejen za záchranu indického tygra, nosorožce nebo pandy velké, ale také za vynález pragmatické ochranářské politiky, díky níž dokázala uspět tam, kde kolegové idealisté selhávali.

A díky níž také utržila jeden pořádný skandál.

Když se v roce 1960 britský biolog a tehdejší šéf UNESCO Julian Huxley (mimochodem bratr spisovatele Aldouse Huxleyho) vrátil z cesty po východní Africe, byl v šoku. Zcestovalý vědec kontinent nenavštívil poprvé, takže mohl srovnávat – zaznamenal tu tak rychlé vymírání přírodních druhů a mizení jejich přirozených biotopů, že v sérii článků pro list The Observer prorokoval, že africká divočina má před sebou tak dvacet let života. V následné záplavě čtenářských dopisů ho zaujal jeden podepsaný známým byznysmenem Victorem Stolanem: odesilatel navrhoval zřízení mezinárodního fondu, jenž by dokázal získat finance a rozděloval je pak na projekty ochrany divoké přírody. Huxley tedy ke kolébce World Wildlife Fund přizval i podnikatele a reklamní experty. Za tři roky měl environmentální benjamínek na kontě 2 miliony dolarů a také první úspěchy – prosadil třeba zřízení národního parku Doñana v jižním Španělsku, vydatně pomáhal s ochranou Galapág. WWF od začátku velmi úzce spolupracoval s národními a lokálními vládami i průmyslovými podniky. A protože kromě zelené ideologie přinášel také peníze, politici na jeho návrhy ochotněji slyšeli. Vlivný Světový fond divočiny má tak lví podíl třeba na mezinárodním zákazu obchodu se slonovinou, kontrole obchodu s ohroženými druhy, záchraně asijských tygrů nebo třeba vytvoření certifikace trvale udržitelného hospodářského lesa FSC.

A teď ten skandál. Klíčovou roli při vzestupu fondu sehrál nizozemský princ Bernhard, v mládí majitel legitimace NSDAP, později neohrožený pilot v barvách protihitlerovské koalice a hlavně celoživotní bouřlivák. Právě on zkraje sedmdesátých let pomohl fondu odrazit se k mezinárodnímu vlivu, když uvedl v život projekt s názvem 1001 – cílem bylo najít právě tolik ekologicky smýšlejících boháčů, kteří by fondu věnovali po 10 000 dolarech, což se princovi skutečně podařilo. O pár let později ale přišla protislužba – na princovo konto putoval ze Světového fondu divočiny příspěvek ve výši půl milionu liber na blíže nespecifikované účely. O co šlo? Média vypátrala, že Bernhard vytvořil v Africe ozbrojené sbory převážně britských žoldáků, které měly bojovat s pytláky. Jenže ozbrojenci se princovi poněkud vymkli z rukou a nejenže se na obchodu se slonovinou začali sami podílet, ale ještě si v chráněných rezervacích vybudovali výcvikové tábory a pomáhali rasistické vládě Jihoafrické republiky potírat černošské aktivisty.