Obilní estráda

Je po žních a máme tu znovu tu starou písničku. „Katastrofální neúroda! O třináct procent menší výnosy než loni!“ volají bossové zdejšího zemědělství do mikrofonů a kamer. „Bez rychlých a velkých dotací zkrachujeme a vy všichni budete mít hlad!“ Srdce konzumenta zpráv se už už zastavuje hrůzou. Ale pak si najednou vzpomene: jaké že to vlastně byly výnosy v tom zmiňovaném loňsku? „Katastrofální nadúroda, o patnáct procent víc, než je zapotřebí,“ křičely přesně před rokem titulky novin. A citovaly agrárníky hrozící krachem a hladem, když od nich stát všechno to nepotřebné obilí co nejrychleji nevykoupí. I laik si spočítá, že patnáct minus třináct znamená pro letošek úrodu ideální – slabě sice, ale přece jen nad průměrem. Sbohem, hlade.

Obilní alarmy sedláků se stávají pravidelnou každoroční estrádou. Před třemi lety se obilí urodilo málo. Před pěti ho zase bylo moc. Nikdy ho prostě není tak akorát. Vždy jsou nutné nějaké dotace či šroubované výkupy.

Navíc, v jiných vyjádřeních zemědělců se dočteme, že obilí je v Česku příliš vlastně pořád. Rok co rok vykupuje stát i Evropská unie statisíce tun obilí do svých skladů. Za slušnou cenu. Prostě zemědělci nás tahají už roky za nos. Samozřejmě není asi jednoduché si promyslet, co vlastně zasít, aby se jim práce vyplatila. Lehčí je bez přemýšlení „ze setrvačnosti“ nasypat do země obilí a po sklizni, ať je jakákoli, natáhnout ruku a ždímat daňového poplatníka. On přece nechce své levné potraviny zadarmo a rád si na tu láci bokem pořádně připlatí.