Mimochodem

Hunolstein je německá osada na jednom z kopců v okolí řeky Mosely. V pečlivě udržovaných domech zde žije na 250 obyvatel. Zdroj pořádku a čistoty návštěvník pochopí při všeobecném sobotním úklidu. Mimo jiné se tu leští a umývají i venkovní parapety pod okny. To by na druhé straně Mosely, kde leží Francie, napadlo jen ne-napravitelného puntičkáře. Nezanedbatelný vliv gurmánských Galů však nelze rovněž přehlédnout. Před každým větším jídlem tady pravidelně nabízejí aperitiv.

Přítel Alois slaví padesátiny, stodola vedle fotbalového hřiště připomíná hospodu s diskotékou. Stoly se prohýbají pod jídlem a pitím, na betonové podlaze v rytmu písniček ze 70. let křepčí Hunolsteinští. Vesměs jde o příslušníky generace, která se v 60. letech v rámci poválečného francouzsko-německého sblížení ve škole povinně učila francouzštinu. Podobně jako tehdejší Češi a Slováci ruštinu. Výsledek je podivuhodně stejný. Všeobecné Vergessenheit.

Frézař Herbert se přesto domnívá, že všechno nezapomněl. Aniž by byl vyzván, na lavičce před stodolou pomocí infinitivů a různě komolených výrazů lopotně skládá příběh z roku 1975, kdy se zúčastnil vojenských manévrů u bretaňského města Lorient. „Tam je velká námořní základna,“ prohodím do ticha, v němž Herbert loví v hlubinách lingvistické paměti zapadlá slovíčka. „Ja, ja. Tu jsme postavili my,“ odpoví a rozpačitě dodá: „Teda nacisti, nicht wahr!“ „Vždyť vám to tehdy patřilo.“ „Wirklich,“ zarazí se a řekne: „Teda nacistům!“ Chvíli je ticho. V chladné srpnové noci Herbert očividně o něčem přemýšlí. Nakonec krušně zplodí souvětí: „Byla to strašná doba, to nepopírám, ale když si někdy nad mapou uvědomím, že jsme ovládali Evropu od Bordeaux až po Petrohrad… Hm, to se taky každému nepodařilo.“

Podobných Herbertů existuje v Německu jistě spousta. A můžou být zapřisáhlí antifašisté. I francouzští odpůrci kolonialismu v nestřeženém okamžiku hrdě vyjmenují vzdálená území, jež kdysi Paříž spravovala. Rovněž leckterý svobodymilovný Angličan by zajisté reagoval adekvátně, vědom si stejně jako Francouz toho, že tato „civilizační mise“ nebyla nikdy vedena v rukavičkách. Ostatně i nesmlouvavý nepřítel zvůle jedné strany Solženicyn ve svých posledních rozhovorech nostalgicky vzpomíná na rozsah a vliv někdejší ruské říše řízené rozmary jednoho cara. Inu, vlastní velikost, síla a převaha asi ovlivní každého člověka, natož psychopata blouznícího o ideologickém či náboženském poslání.

Díky Herbertovi jsem však o pár dnů později pochopil slova Güntera Grasse, která v době vášnivých polemik spojených s jeho doznáním zveřejnil francouzský časopis Courrier international. „Až do konce války jsme věřili ve vítězství a ve vojenský zázrak našich armád, jak si to vysvětlit?“ ptal se sám sebe slavný spisovatel. Lze odpovědět citátem neméně proslulého Němce, papeže Benedikta XVI. „V době velkých triumfů naší armády, v roce 1940, jsem pociťoval určitou vlasteneckou satisfakci.“ Bylo by jednoduché to odsoudit. Na základě všeho, co se do roku 1940, respektive 1945 událo. Avšak pochopte frézaře Herberta, jak v roce 1940 se sklenicí piva v ruce hlásá to samé co v létě 2006: „Na druhou stranu proč ovládat Evropu od Bordeaux po Petrohrad, když je mně nejlíp v Hunolsteinu.“