Jsem kulisa či rekvizita?

Proč si lidé vedou deník? Většinou chtějí zachytit, co jejich paměť časem nevyhnutelně vymaže, snaží se fixovat významný čas, pátrají po skrytých souvislostech ve vlastním životě a často je zajímá, jak se sami budou na své zápisky dívat po letech. Ale snad nikdo nepíše skutečně jen pro sebe: i když si to nepřiznáme, psát deník znamená vždycky nechávat za sebou stopy pro někoho jiného.

Osmdesátistránkový deník hudebního skladatele Jana Rychlíka (1916–1964) vyšel poprvé před sedmi lety časopisecky v Revolver Revue, kde byl vřazen do dobových souvislostí Rychlíkovým synem Janem a hudebním teoretikem Lubomírem Dorůžkou. Nynější nová knižní verze deník ponechala v nekomentované podobě, protože tahle stopa, kterou Rychlík zanechal, se dá číst vlastně i jako próza. Je to autoportrét brilantního muže bez iluzí, bez nereálných ambicí, ale také bez pocitů křivdy, člověka s duší poznamenanou válkou a tím, co přišlo po ní. Rychlík trpěl krutostí a šedí doby, ale zároveň se cítil povinen čelit marasmu a pasivitě, která stravovala tolik jeho známých. Věřil, že nakonec každá doba má své pasti a temné stránky a že omlouvat nepřízní doby vlastní nemohoucnost a selhání je stejně ubohé jako oportunisticky jásat s davem.

Jeho deník je krátkodobý experiment psaný od prvního ledna do poloviny dubna 1955. Pak nejspíš autora přestal bavit, možná proto, že psaní mu nepřineslo to, co od něj očekával. V krátkých…