Dopisy

Nejsem podivínské strašidlo

S částečným potěšením jsem přijal pozornost, kterou pan Vitvar věnoval mé současné výstavě v Národní galerii recenzí Brázda na okraji umění (Respekt č. 31/06).

Už schematický přívlastek zarputilý, kterým mne pan Vitvar obdařil v podtitulu své recenze (Zarputilý malíř slaví osmdesátiny v Národní galerii), i na mne zapůsobil jako poněkud přehnaný. Zobrazení mé osobnosti, vedenému patrně vůlí k vyostření její charakteristiky s částečně výstižným, částečně mylným výsledkem, je věnována značná část recenze. Překvapilo mě, že tu působím jako nějaký divous. Představa, že když Brázda četl v pozvánce NG na tiskovku mylnou zmínku o svém podpisu Charty, „musel být vzteky bez sebe“, je dokonale fantastická a komická. Nesnášenlivý vztekloun, jaký v recenzi vystupuje pod mým jménem, nejsem já. Podobně jako představa o takovém Brázdovi, že „s chartisty by se určitě beztak rozhádal“. Znal jsem jich dost a do konfliktu s nimi a s lidmi vůbec jsem zpravidla nepřicházel. (Chartu jsem nepodepsal proto, že v kotelně, kde jsem pracoval, připravoval můj kolega Karel Palek ilegální Kritický sborník, jehož vydávání by naše podpisy ohrozily.)

Pan Vitvar ze mě vůbec dělá podivínské strašidlo. Ani můj dále uvedený zatvrzelý až nesnášenlivý „despekt“ k tvorbě jiných figurativních malířů není tak příkrý, jak působí z jeho informace. Na snadnost úspěchů, jakých dosahovali od konce 80. let Tvrdohlaví a další z jejich generace, vynášení historiky umění jako příkladně postmoderní, jsem skutečně veřejně poukázal. To ale neznamená, že bych obrazy a sochy některých z nich nepokládal za zajímavé a kvalitní přínosy výtvarnému umění. Nepatřím vůbec k atraktivním solitérům váchalovského nebo romanticky divokého typu. Ani má Obluda čeká, obluda má čas (1949) a Nezapomněl jste se oholit? (1950) nejsou, jak pan Vitvar poukazuje, „pološílené autoportréty“, ale racionálně vytvořené realistické obrazy. Přestože v něčem snad zarputilý jsem – a připouštím, že zcela normální nejsem ani být nechci –, působím navenek jako poměrně normální kulturní člověk, kterému nechybí střízlivý rozum. Jako takový uvítám, když Respekt mé vypodobnění v č. 31 poopraví tímto přípisem.

Podstatnější je přínosný náhled pana Vitvara na výstavu v NG. „Brázda se tak na prahu osmdesátky ocitl na půdě velmi oficiální instituce a svá díla svěřil do rukou velmi autoritativního člověka. Co se s ním stalo? Nic zásadního. Brázda šel vždy proti hlavnímu proudu a ten se teď staví ke Knížákovi a ,jeho‘ instituci zády. Retrospektivou ve Veletržním paláci si tak malíř možná udělal víc nepřátel než přátel. A přesně tak to má rád.“

Skutečnosti odpovídá, že Brázda (citováno z recenze) „nikdy neuznával výtvarné autority ani oficiality a celý život se vyhýbá uměleckým partám“. Tím, že jsem přijal nabídku výstavy v NG, jsem se nestal – nezaobaleně řečeno k jádru věci – Knížákovou stvůrou. Pana profesora Knížáka, se kterým se znám jen povrchně společensky, napadlo uspořádat mou výstavu v NG na výstavě Závodníci 1954–2004 v Galerii Navrátil v lednu 2005 a rovnou to sdělil galeristovi M. Navrátilovi. Neměl k tomu zřejmě jiné důvody, než přesvědčení o hodnotě mých obrazů. Potom mně zatelefonoval, že by rád uspořádal mou výstavu v NG a že pro monografii tehdy už chystanou, která k ní může sloužit jako katalog, napíše krátký text. Neměl jsem důvod, proč takovou možnost, jakou mně nikdo jiný nenabídl (a možná bych se toho jinak nedočkal), odmítnout. Děkuji panu prof. Knížákovi za ocenění mých obrazů, za tuto výstavu i za jeho text.

Citovaná část recenze pana Vitvara končí poukazem na to, že jsem vždy „šel proti hlavnímu proudu a ten se teď staví ke Knížákovi a ,jeho‘ instituci zády“. To by mohlo vzbudit dojem, že teď se z náruživé potřeby jít proti stávám nějakým knížákovcem. K tomu mám stejně málo důvodů jako být antiknížákovcem. Nikdy jsem nešel proti hlavnímu proudu, ale mimo něj. Myslím, že vystavování obrazů v NG by nemělo být politizováno.

V doložce recenze Respektu 31 je mylně uvedeno, že moje výstava v NG trvá do 1. října. Ve skutečnosti má končit 19. listopadu.

Pavel Brázda

Oprava

V minulém čísle jsme v textu Den, kdy zvítězil hypermarket nesprávně uvedli jméno a funkci citovaného zástupce Maloobchodní sítě Brněnka: správně je jednatel Miloš Škrdlík. Jemu i čtenářům se omlouváme.