Podřezávání větve
Velká česká média si vypěstovala slabinu, která se jim nevyplatí. Odvracejí od sebe nastupující generaci a vytvářejí mezeru: první do ní vtrhli amatéři na webu, ale nic nebrání tomu, aby se jí ujali noví podnikatelé. Ve světě se tak už stalo, a kdo bude v Česku první, sklidí výnosný plod velkého hladu.
Během letošních tropických nocí jsem viděl ve snu loutkové divadlo. Aktéry na šňůrkách byli Vladimír Vlasák, Petr Vizina, Michal Nanoru, Jaroslav Špulák a další hudební publicisté, kteří vytvářejí v denících veřejný obraz hudby. Každý chodil po určených drážkách a naplňoval očekávanou roli: jeden unaveného sluhu, jiný výstředního egocentrika. Žádnou hudbu nebylo slyšet. Šel jsem pryč, protože bylo jasné, jak to bude dál. Pak jsem se probudil a uvažoval, jak při dnešním psaní o hudbě nebýt loutkou – a čím tedy vlastně být.
Vina a trest
Ten (zdůrazňuji: skutečný) sen byl beze vší pochybnosti o mém vlastním dilematu, Vladimíru Vlasákovi a spol. by se mé podvědomí mělo omluvit. Psát o něčem je vždycky druhotná činnost, na české scéně však vznikl zvláštní rozvrat, který posiluje (někdy i nedobrovolnou) „loutkovou“ pozici píšících. Devastující propast, která se postupně rozevřela mezi živou hudební přítomností a velkými médii, způsobuje, že situace se začíná podobat konci osmdesátých let. Byla tu tehdy generace svěžích popových kapel. Žádná avantgarda, ale Precedens či Hudba Praha nesměli do médií: propojené struktury nechtěly dát zelenou konkurenci. Totalitní „názorová“ cenzura jim pro to byla dobrou záminkou. Kdo o utlačované hudbě psal, byl z donucení tak trochu disident: o to hůř se publikoval kritický názor těm, kteří z ní nebyli na větvi.
Dnes…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
