Mimochodem

Pokud máte cestu na jihozápad Berlína, nejezděte až na Hlavní nádraží a vystupte o stanici dříve na nádraží Südkreuz. Je také nové a obrovské. Hypermoderní interiér. Rozlehlé obchody. Početná armáda zdvořilých zaměstnanců. Jenomže něco tu nehraje a chvílemi to přímo vypadá jako na nádraží duchů. Skoro nikdo tu nenastupuje a nevystupuje a nikdo o novém nádraží neví. Südkreuz je totiž honosný uvnitř, ale zvenku ho budete těžko hledat.

Místo budovy tu stojí jen průčelí obrácené k parkovišti, a to se ztrácí kdesi na prázdných pozemcích zarostlých trávou… Kolem konstrukce budovy stojí ohrady a ke stanici autobusu se prochází po prknech přes výkop. Nezdá se, že by na dokončení Südkreuzu někdo usilovně pracoval, ale koneckonců fasáda není důležitá, hlavně že nádraží funguje. Südkreuz se prostě přiřadil k nedokončeným berlínským megaprojektům, ke stavbám světlých zítřků, které nenastaly: Po pádu zdi roku 89 kdosi spočítal, že město bude mít v roce 2005 kolem pěti milionů obyvatel. Začalo se budovat, jenže odhad se ukázal jako omyl a z Berlína se nestal New York Evropy. V prostoru po bývalé zdi vyrostly mnohé zázraky moderní architektury, jenomže teď všem dochází dech, peníze i energie. Tak nějak není proč ani cokoli předstírat, a když na Südkreuz zaprší, vypadá zvenku jako pomník zkázy civilizace.

Kdyby mi před dvaceti lety někdo řekl, že právě sem si budu jezdit odpočinout, nevěřila bych mu, ale je to tak: Přijíždím ze země, kde není vláda, ale skoro nikomu nechybí. Lidem se tam žije dobře jako nikdy předtím. Prázdniny uvrhly velkou část české populace do víru sportovních, kulturních a pivních radovánek. Nikdo z nás se nepřetrhne, nikdo neumírá hladem a všichni soudíme, že zítra bude ještě lépe než dnes, protože to pořád ještě není ono. Ale je tohle evropský všední den? Pravda je taková, že i když to v Česku půjde dál velmi dobře, nemusí tam vůbec být taková legrace jako teď. Nejspíš i nás čeká nejedna hluboká krize a pak budeme rádi, až budeme mít nádraží, domy a stát, který funguje aspoň v tom základním. Jako Südkreuz. Když skáču po zablácených prknech ze Südkreuzu na autobus, naplno si to uvědomím a je mi v té pravdě kupodivu dobře. Určitě líp než v otlemené atmosféře českého léta podbarvené soundem komerčních rádií a všudypřítomnými reklamními kampaněmi na nějaké broučky s podkovou.

K večeru si sednu do parku na Rüdesheimer Platz. Nad hlavou se mi vznáší jeřáb a na něm ještě od mistrovství světa vlaje italská vlajka. Němci, Turci, Poláci a Jugoslávci a Američani si chodí do blízkého kiosku pro skleničky a stejně jako já tiše zírají na vodotrysk a záhony růží. Možná se někomu zdá, že takové léto je vhodné leda pro důchodce. Ale proč si vlastně nepřiznat únavu a jistou kocovinu: z voleb, ze sportovních i pivních slavností i z české omámenosti prosperitou. Někdy je prostě zajímavější navštívit Südkreuz v Berlíně než Bangkok.