Koblasova cesta k tomu, co trvá

Regionální výstava českého sochaře patří spíše do první linie.

„Materiál mě musí poslouchat, ale také já musím naslouchat jemu,“ říká sochař, malíř a básník Jan Koblasa. „Nemůžu ho znásilňovat, výsledkem by pak byla jedině oboustranná destrukce.“ Jeho aktuální výstava Dialogy s hmotou v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě klade stejné nároky i na diváka. Chce po něm čas, otevřenost a klidné soustředění. Pak se ovšem může cestou domů vznášet. Plastiky a obrazy vznikaly od padesátých let do současnosti a stojí mimo čas a umělecké trendy. Koblasa je opakem postmodernistů a vůbec všech, kdo vyjadřují „ducha doby“. Jde mu o to, co trvá, jde mu o věčnost. „Nemám žádné nejoblíbenější práce. Žádné milníky. Jsem celý život na cestě zpátky, k tomu, co bylo předtím, k tomu původnímu a základnímu.“ S tím souvisí i jeho záliba v mýtech všech kultur. Jednou z jeho raných prací byl Svatý Šebestián, později Apokalypsa, Odysseus, dnes ho zajímá Epos o Gilgamešovi. Ale i to jsou nakonec spíše směrovky k pochopení než zavazující názvy.

Ve stínu doby

Čtyřiasedmdesátiletý umělec právě připravuje památník Gustava Mahlera v Jihlavě. Odborná veřejnost ho zná dobře, ale k obecné popularitě má u nás Koblasa dodnes daleko. Předně proto, že věčnost není módní skoro nikdy. A za druhé žije v Hamburku. Pro svět představuje typicky českého umělce, ale pro Čechy je cizinec. Je to paradox: nebýt katastrof…