Mimochodem
Binokl na očích, v ruce hůl – tak stařecky se vykreslil Jan Neruda, když mu táhlo na padesátku. Hůl patřila k majestátu zralých mužů ještě za časů mého dětství.
Binokl na očích, v ruce hůl – tak stařecky se vykreslil Jan Neruda, když mu táhlo na padesátku. Hůl patřila k majestátu zralých mužů ještě za časů mého dětství. „Také ji budeš nosit, až budeš velký,“ říkal mi rozdělovský dědeček, jenž se kdysi na Kladensku živil podomním obchodováním se selaty, dokud mu komunisté nesebrali živnost. V síni svého skromného domku měl stojan s holemi pro každou příležitost. Nejvíc se mi líbila lakovaná špacírka s mosaznou rukojetí ve tvaru koňské hlavy, s tou však ven nechodil, vybíral si vždy z masivních sukovic. Jedna byla obzvlášť památečná. Zachránila mu prý život, když ho jednou pozdě večer v lesíku u železniční zastávky přepadli dva pobudové. „S holí se musí umět zacházet,“ říkal mi a předváděl, jak zdatně se s ní tenkrát oháněl.
Hole z časů mého dětství vysílaly dvojznačné signály. Daly se vnímat jako příznak postižení, úbytku sil a vzrůstající potřeby opory, ale zároveň v nich skrytě doznívala patriarchální tradice příručních zbraní. Ulpíval na nich romantický odlesk rytířských mečů, mušketýrských kordů či dragounských šavlí, byť kamuflovaný do podoby zdravotnické pomůcky. Vstoupil-li někdo ve střední Evropě do hospody s pořádnou holí v ruce, mohlo to znamenat totéž, co v Arizoně kolty nízko u pasu. Ale také nemuselo – třeba byl ten chudák jenom špatný na nohy. I takové drobné nejistoty asi dotvářely složitou psychologii…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu