Jeden den v životě

Ráno mě budí Tonda, náš kocour. S rozběhem vyskakuje na postel, kde se uvelebí na mých prsou. Je půl osmé, budík není nařízený na buzení, od té doby, co jsem v důchodu, nemusím pravidelně vstávat. Vzpomenu si, co jsem si na dnešek všechno naplánoval, a vyhrabu se pomalu z postele. V koupelně si dám horkou a studenou sprchu, což mě teprve probudí řádně do života. Při snídani poslouchám cédéčko od Evy Olmerové, a když zazní slova písně „jsi jako dlouhý most, který druhého konce nemá…“, vzpomínám, jak jsme při ní před lety v Praze slzeli s mým přítelem Tondou (kocour se jmenuje po něm).

Dalším rituálem je návštěva kavárny. Naštěstí je dnes můj oblíbený stůl úplně vzadu, kde se nesmí kouřit, volný. Objednávám velké kapučíno a otvírám Respekt, který mně chodí z Prahy. Jako první začínám číst článek „Poděkování českým Němcům“. Česko-německá problematika mě zajímá po celou dobu, co žiju v Německu. Jsem už skoro u konce, když k mému stolu přistupují muž se ženou: „Ist hier bitte noch frei?“ ptá se muž zdvořile. Samozřejmě odpovídám, že je volno.

Oba usedají, objednávají si kávu a ovocné poháry. Já čtu, ale po chvíli zpozoruji, že muž na mé noviny upřeně zírá. Usměje se a k mému údivu se zeptá dobrou češtinou: „To máte český noviny tady?“ To mě překvapilo. „Vy mluvíte česky?“ ptám se. „Málo, zapomínám, ale rozumím dobře,“ odpovídá se silným německým přízvukem. „A kde jste se naučil?“ vyzvídám dál. „No, ve škole,“ říká. „Víte, narodil jsem se v Jablonci a po válce tam chodil pět let do český školy. Táta byl Němec, ale nemuseli jsme do odsunu. On byl důležitý pro sklárnu.“ Pak dodává zachmuřeně: „Ale dost nás šikanovali, hlavně komunystí, dyž přišli k moci.“

„Vidíte,“ říkám a ukazuju na článek v Respektu, „tady se právě o tom píše.“ Ten dobrý muž pomalu předčítá titulek a pokývá hlavou: „No, to je moc hezký, že nám teď děkujou, ale tenkrát nám veselo nebylo. Ale nakonec dopadlo všechno dobře, povolili nám vystěhovat se. Teď žijeme v Hamburku.“

Jeho paní se zapojuje do rozhovoru: „My jezdíme často do Čech. A já miluju Prahu, pro mě je to nejkrásnější město v Evropě.“

„Vidíte a já jsem musel moji milovanou Prahu opustit, když Rusové v srpnu 1968 okupovali Československo. Emigroval jsem do Německa,“ říkám jí.

„Ach, na to si vzpomínám, sledovali jsme to tehdy v televizi, bylo to strašný.“

Když odcházejí, dávám jim na rozloučenou článek z Respektu, pán se těší, že si to v klidu přelouská. Při odchodu mi tiskne ruku: „Já jsem taky Sudeťák, ale co provádějí na těch jejich sjezdech, s tím naprosto nesouhlasím.“

Z kavárny se vracím po nábřeží Mohanu, je něco kolem jedné. Oteplilo se, na modré obloze se brouzdá jen několik mráčků. Spěchám domů. Podle kroků na schodech Tonda už pozná, že jsem to já, a vítá mě radostným mňoukáním. Za odměnu mu dávám do jeho mističky hrst vitaminových tabletek. Sedám k notebooku a píšu e-mail sestřičce do USA. Je tam už od roku 1947 a je z ní úplná Američanka. Naše mailování jí pomáhá udržovat si češtinu. Píšu, co je nového v Česku, před měsícem jsem byl v Praze. Přecházím do internetu. Dnes večer je ve Frankfurtu zvláštní akce: všechna muzea, a je jich 37, jsou otevřena od sedmi večer do dvou hodin v noci a nabízí prohlídky s průvodcem, hudební a kulturní program, a některá i bufet s lahůdkami a nápoji pro návštěvníky. V internetu si vybírám, co by mě zajímalo, a spěchám v šest na večeři do mého oblíbeného lokálu, kde nabízejí speciality egejské kuchyně, především řecké a turecké. Po vstupu mě vítá majitel restaurace Kostas. A líbezná servírka Olga, moje platonická láska. U baru mi Kostas nabízí aperitiv a Olze předávám ruské noviny, které mi bez abonmá posílá jakási ruská agentura, asi jenom proto, že se jmenuji Vladimír. Olga opustila Bělorusko před dvěma roky. Rok strávila ve Francii a její němčina má roztomilý francouzský přízvuk. K jídlu si dávám smaženého pstruha na česneku a zapíjím čtvrtinkou bílého vína.

Dobře naladěn vyrazím k muzejnímu maratonu. Z deseti vybraných zvládnu jenom pět, prohlídky zabírají mnoho času. O půlnoci dorážím k muzeu ikon. Desítky nádherných a historicky cenných ikon malovaných na dřevě prohlížím jednu po druhé, jejich motivy a pestrou barvitost. Krátce před jednou začíná pořad mladé talentované zpěvačky kabaretního stylu Sabiny Fleischmannové. Nemilosrdně satiricky si v něm bere na mušku vztahy a katastrofy mezi ženským a mužským pohlavím. Je bezvadná, musí přidávat, končí těsně před druhou v noci.

Venku chytám taxíka. V bytě mě vítá radostným mňoukáním Tonda, lísá se. Sedám si ke stolu a při sklence červeného si přehrávám svůj včerejší den. Do postele nespěchám. Dneska je neděle a mám dost času.

Autor žije ve Frankfurtu nad Mohanem.