Když udeří ruka zákona

Může se to stát každému a rozhodně to není příjemné: případ zmlácené členky Strany zelených ukázal, jak snadné je dostat se do křížku s policií a skončit pod ranami obušků. Taky se ukázalo, jak vlastně nemáme jasno v tom, co má v takové chvíli člověk dělat. Co si vlastně může a nemůže dovolit policie a jaké jsou možnosti obyčejných civilistů, kteří se s ní ocitnou v konfliktu. Právě tenhle rébus vede k otázce, která se točí i kolem případu zmlácené političky Kateřiny Jacques. Ta otázka zní, do jaké míry si za celý incident může sama a co bychom na jejím místě dělali my. Hned ale dodejme – může si za to sama, pokud přistoupíme na to, že policie je všemocná a běžný občan se jí má bez řečí podřídit.

Jak zjednat pořádek

Za pozornost v tomto směru stojí článek v Hospodářských novinách z minulého týdne. V něm se přední český novinář Miloš Čermák pozastavuje nad tím, jak noviny o případu Kateřiny Jacques psaly. Zatímco zpravodajství bylo vyčerpávající, s názorovým psaním už to podle Čermáka bylo horší. Podle své analýzy nezaznamenal v celostátních denících ani jeden komentář, který chování členky Strany zelených rozebral a připustil, že vina může být na straně hysterické ženy.

To je skutečně názor do pranice: pardonovat policejní násilí, které všichni měli možnost díky amatérskému videu vidět, znamená koledovat si o to, aby se zase brzy něco podobného opakovalo. Ale budiž. Některé pochybnosti zazněly (jak podotýká i Čermák) na internetu a v televizních debatách, zkusme se tedy na ně podívat zblízka.

První výtka: na demonstraci neměla chodit s dětmi. Pokud rodič míní, že se vyplatí proti něčemu protestovat na ulici, logicky to chce naučit i své dítě. Proto je normální vzít jej na demonstraci s sebou. Samozřejmě existují výjimky, třeba násilné akce antiglobalistů. To však nebyl tento případ. Jít poučit děti na protest proti neonacistům není nic divného, naopak. Děti, které takovou akci uvidí na vlastní oči, zažijí něco užitečného, co jim ve škole nikdy neukážou. Minimálně od roku 1989 každý běžný rodič v Česku ví, že účast na „správné“ demonstraci vydá za sto hodin školní občanské nauky.

Druhá výtka: policie jen plnila své úkoly. Na akcích typu první máj, kde na sebe narazí dvě nepřátelské skupiny demonstrantů, má policie za úkol zajistit, aby nedošlo ke střetu. Chrání přítomné, není tam ale od toho, aby dělala účastníkům ochranku před jiným názorem, dozorce, který hlídá, aby jeho chráněncům náhodou někdo nenadával nebo před nimi nemával hanlivými transparenty.

Třetí výtka: policii se neodporuje. To je sice pravda, ovšem ne bez výhrad. Například ústavní soudkyně Eliška Wagnerová na otázku, zda je vždy nutné policistu poslechnout, říká: „Kdybych přání policisty vyhodnotila jako nerozumné, odmítla bych. V případě, že bych měla poslechnout jakýkoli příkaz, bylo by to nebezpečné, protože jeho žádost může být i nezákonná. Hranice, do které může občan vzdorovat, se samozřejmě těžko hledá a nelze ji jednoznačně definovat.“ Když tedy někdo třeba odmítne schovat transparent nebo odejít pryč, musí policisté zjednat pořádek, jenomže adekvátním způsobem. Pořádek není možné zjednávat tak, že zmlátí mámu od dětí jen kvůli tomu, že má zrovna vzpurné řeči. Pokud tohle policajt udělá, jde o evidentní selhání, které je třeba odsoudit.

Komu jsem podobný?

Česko už zkrátka není státem, kde policie něco přikáže a každý bez řečí poslechne. Svobodné společnosti uvyklý člověk totiž nečeká, že mu hned nasadí pouta a obuškem ho nastrkají do policejního auta, jak to bylo běžné za komunistů. Dnes se sází na to, že i policajt má nad sebou zákony a pokyny svých nadřízených, které se bojí porušovat. Počítá se s tím, že se policajt nesmí domáhat poslušnosti s přehnanou horlivostí, protože mu za to hned hrozí nekompromisní postih.

Kvůli pestrosti celé debaty nad případem Jacques by tedy bylo asi zajímavější, kdyby alespoň někteří komentátoři celý případ relativizovali, drželi se někde uprostřed, odsoudili chování policajtů a taky se tak trochu distancovali od „hysterické“ političky s podezřením, že jí přece každá publicita před volbami jen pomůže. Pro Česko a život v něm je ale dobře, že se tak nestalo. Při jasném mediálním odsudku policejního extempore je naděje, že se tu leccos v chování policie zlepší.

A že je co. Policisté, s nimiž se lidé na ulicích běžně setkávají, si osvojují manýry, s nimiž by bylo dobré rychle skoncovat. Po roce 1989 sice přišli o právo kdykoli kohokoli legitimovat, tohle pravidlo hodné svobodné společnosti ale umí velice snadno obejít. Prostě jen řeknou, že je člověk podobný hledané osobě. Otázky typu „Komu?“ nebo žádost „Ukažte mi fotku!“ jsou pak schopni trestat zatčením. Přitom je jasné, že by to měli umět sdělit, aby si perlustrovaný člověk mohl případně stěžovat.

Praxe posledních let také ukazuje, že česká policie neumí udržet nervy na uzdě, je pomstychtivá a má strach z veřejného dohledu. Proto si zjednává pořádek bitím hubatých ženských, perlustruje při každém křivém pohledu a zakazuje, aby ji při práci fotografovali. Při bližším zkoumání pak člověk zjišťuje, že tohle všechno podporuje i vedení policie, které podle množství perlustrovaných osob a nesmyslně zapsaných adres hodnotí činnost podřízených.

Je pravda, že případ zmlácené političky vyprovokoval vedení policie k poměrně přísným trestům. Doufejme, že pomůže změnit i systém.

A co si o třech výtkách myslíte vy? Debata nawww.respekt.cz.