Plyn jako odměna i trest
Kyjev a Moskva našly kompromisní řešení a schválily dohodu o nové ceně za zemní plyn. Kdo tahal v rusko-ukrajinském sporu za kratší konec? Kdo ustoupil a kdo prosadil svou?
Kyjev a Moskva našly kompromisní řešení a schválily dohodu o nové ceně za zemní plyn. Kdo tahal v rusko-ukrajinském sporu za kratší konec? Kdo ustoupil a kdo prosadil svou? Kdo je tedy vítězem? A kdo poraženým? Prohráli nejspíš všichni. Ukrajina, která bude platit za svůj prozápadní kurz vyšší cenou za ruský plyn, Rusko, které vybarvilo své velmocenské ambice sovětského střihu, i Evropská unie, která nevěděla co dělat, a proto mlčela.
Návrat na výsluní
Rusko celému světu předvedlo, že má ambice za každou cenu obnovit svůj vliv v postsovětském prostoru, že se chce opět stát velmocí, jakou býval Sovětský svaz, a že když kdysi spolehlivě fungovaly tanky a rakety, dnes může být hlavním nástrojem energie. Nová energetická politika Kremlu, tedy snaha ovládnout energetický sektor jako zdroj státních příjmů i nástroj prosazování vlivu za hranicemi Ruska, přišla s Vladimirem Putinem.
Když v červnu 2001 Putin dosadil do čela Gazpromu Alexeje Millera, bylo jasné, že nový šéf se nebude jen kochat pohledem na okolí z 34patrového mrakodrapu v přísně hlídaném areálu, ale bude plnit úkoly Kremlu. Stát, který měl v Gazpromu 38 %, hravě prosadil do jedenáctičlenné rady ředitelů, jakéhosi představenstva plynárenského kolosu, šest svých zástupců. Až po létech si Kreml vyšlápl i na další perly na trhu. Po faktickém zestátnění ropné společnosti Jukos a vyřazení Michaila Chodorkovského z…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu