Rozhodnutí nerozhodnutí

Nevědí, komu dát hlas, přesto právě oni mohou zásadně ovlivnit, kdo v blížících se volbách dostane moc. Kampaň je tak dnes už jenom pro ně. Nerozhodnutí voliči. Kdo jsou a co od jejich nálad můžeme čekat?

Skeptici na golfu

Muži postávající v květnovém slunci na parkovišti před kladenskýmj supermarketem Lidl moc nerozhodnutí nejsou. Spíš naopak. „Nás u voleb nikdo neuvidí,“ říká za sebe i za své dva kamarády Juraj Kozlovský, čtyřicátník v maskovacím tričku. „Není z čeho vybírat. Všichni zatím naslibovali hory doly, ale pak dovolili všelijakým existencím si nakrást. Kdybych já udělal totéž, tak jsem se mohl dneska vozit v audině, a ne v tomhle pitomým golfu,“ ukazuje pan Kozlovský na svůj nablýskaný volkswagen.

Kousek odtud po klikaté cestě leží Libušín, běžné malé městečko průmyslových Čech. Dotaz na volby vyvolává v místní hospodě senzaci. „Když ti řeknu, koho budu volit, zaplatíš mi pivo?“ volají štamgasti. Ale vážně mluvit nechtějí. Nakonec se osměluje ten nejmladší z nich. Emil Gaži (20) na Libušíně uklízí za 7800 korun měsíčně a ke svým prvním volbám se těší. Vybírat si přitom chce mezi dvěma alternativami: ODS a KSČM. „Já komunismus nezažil, ale starší lidi říkají, že v té době byla práce a pořádek. Nemám důvod jim nevěřit. A ODS zase splnila polovinu svých předvolebních slibů,“ říká mládenec, jemuž na konci poslední vlády občanských demokratů nebylo víc než dvanáct let.

„Tady není vůbec zájem o politiku,“ říká libušínský starosta Jan Černucký (ČSSD). „Lidé drbou po ulicích, ale při jednání radnice jsou křesla pro veřejnost prázdná. Když se jich zeptáte, řeknou vám, že nemají čas politiku sledovat nebo že je to stejně jedno. Možná se o dění kolem nestarají proto, že všechno klape. Kdo ví.“

V kravatě

Z průzkumů veřejného mínění plyne, že zhruba polovina voličů má jasno, komu hodí lístek, a žádná kampaň je v tom nemůže zviklat. Další čtvrtina je zase k volbám naprosto lhostejná a nemarní s nimi svůj čas. Zbývá nějakých 25 procent – lidé váhající, zda k volbám vůbec jít, a pokud ano, koho volit. Kdo je získá na svou stranu, má vyhráno. Takže nejen partajím, ale i běžným voličům nezbývá, než se s myšlenkou na rizika či naděje příští vlády ptát: kdo jsou ti lidé? O co jim jde? A co na ně platí?

Podle analytika sociologické agentury CVVM Daniela Kunštáta se váhající voliči dají vytřídit do dvou hlavních skupin. Jedna má nízkou životní úroveň, nebo to aspoň o sobě tvrdí. Najdeme tam mladé do 29 let, nezaměstnané, dělníky, ženy v domácnosti a venkovany. Dlouhodobé agenturní výzkumy potvrzují povzdech libušínského starosty: tito lidé nedůvěřují politice ani se o ni nezajímají. „Říkají, že nečtou noviny, nesledují televizi, neznají přední politiky,“ vypočítává Daniel Kunštát. Buď je opravdu veřejný život zklamal, nebo se o něj nestarají čistě proto, že to nemají v povaze. Tato neposkvrněnost má ovšem jeden praktický dopad: nedostatečně informovaní lidé jsou bezbrannou obětí kdejakého schopnějšího demagoga. Přesvědčit je mohou nejen bláznivé sliby, ale třeba i bombastická zpráva na konci kampaně nebo kandidátova hezká kravata. Lidem s takovou výbavou se pak opravdu zdá „jedno“, zda si nakonec vyberou komunisty, nebo ODS.

Vzkažte jim, že přijdu

Do druhé kolonky přelétavých voličů se podle Kunštáta vejdou takzvaní liberálové. Zjednodušeně řečeno, vzdělaná městská střední třída, která nežije v materiální nouzi. Čeho je u první skupiny málo, tím ona naopak překypuje: není výjimkou, že její příslušníci se zapojují do veřejného života, sdružují do spolků a občanských iniciativ, podepisují petice. Za určitých okolností mohou volit ČSSD i ODS, ale raději si hledají alternativu někde mezi nimi. Nejdřív zakotvili v přístavu ODA, později přešli k Unii svobody, teď jim mohou být nejsympatičtější zelení. Ale ať už se sympatie těchto váhavců přiklánějí kamkoli, jedno je spojuje: i když politickou nabídku nepovažují zrovna za oslnivou, k volbám určitě přijdou.

Před posluchárnami filozofické fakulty v Praze není těžké najít někoho, kdo o svojí volbě ještě nemá jasno. Štěpán Hulík studuje filmovou vědu. Rozhoduje se mezi zelenými a lidovci. „KDU-ČSL představuje hodnoty, které uznávám. Četl jsem si jejich program, líbí se mi. Také se jim daří ho prosazovat, podle analýz nejvíc ze všech politických stran. Je mi ale extrémně nesympatický předseda Kalousek.“ Proto váhá, zda si nevybrat zelené. „Ostatní strany už šanci dostaly a neosvědčily se. Je to pro mě takový vzdorohlas.“ Štěpán na volební kampaň vůbec nedá, prý to bude jeho vnitřní volba. „Nakonec prostě hodinu před volbami jeden lístek vezmu.“

Studentka překladatelství-tlumočnictví Kateřina Vyhnalová také váhá. „Uvažovala jsem o Evropských demokratech. Program zelených je mi blízký, ale v komentářích se píše, jak jsou vnitřně nepevní.“ Tak podle čeho se rozhodne? „Projdu si kandidátky, jestli tam někoho neznám, a poradím se s bratrancem, který studuje politologii.“

Berou, berou?

Politické strany najímají týmy výzkumníků a analytiků, aby nerozhodnuté takříkajíc podchytily. „Když vám řeknu, co ty analýzy vypovídají a jak se podle toho chováme, tak vám prozradím celou volební strategii,“ směje se volební manažer občanských demokratů Jiří Šneberger. „Takže jenom obecně: víme přesně, o které voliče jde. Zaplatili jsme si u známé agentury rozsáhlý výzkum, který se na nerozhodnuté zaměřil. Teď před volbami se agentura dotazuje ještě jednou, abychom věděli, jak se názory posunují.“ Jinými slovy, výzkumníci nyní pro ODS zjišťují, která část kampaně na koho zabrala. Výsledky zpracovává a „rozpitvává“ další firma, a teprve z toho pak straničtí manažeři vyvozují strategii: jak by se měli politici chovat a co by měli říkat, jaká hesla by měla stát na billboardech a podobně. „Navenek to může vypadat nepromyšleně, ale kampaň má svoje dobře podložené zákonitosti,“ říká Šneberger.

Jeho konkurentka z volebního týmu ČSSD Anna Veverková-Stárková dotaz na námluvy s nerozhodnutými odbývá stručně: „Sociální demokracie má situaci zmapovanou. Bude se snažit získat voliče programovými návrhy v konfrontaci s návrhy ostatních politických stran.“

Poslední kapka

Po loňských volbách CVVM zkoumala, jak dlouho před „dnem D“ se lidé rozhodli pro svého favorita. Třetina to udělala až v průběhu posledního měsíce před volbami a jedenáct procent mělo jasno až u hlasovací urny. Podobné číslo vychází i z nejnovějších šetření. Ne všichni nerozhodnutí ale k volbám půjdou. „Celkově je ve hře maximálně 15 procent nerozhodnutých voličů,“ odhaduje Daniel Kunštát z CVVM, „ale nelze očekávat, že by si je přivlastnila jen jedna strana. Dá se čekat, že se přelijí rovnoměrně mezi všechny.“ Všechno to úsilí stran přesvědčit váhavce se proto může zdát jako mnoho povyku pro nic. Ale v době, kdy se po světě rozdíly mezi soupeřícími tábory tenčí na tisíce, či dokonce stovky hlasů, má každý vhozený lístek svoji váhu a může rozhodnout.