Premiér na odstřel

Stomilionová odměna, vyplacená ČSOB advokátní kanceláři Miroslava Jansty vzbuzuje pozornost nejen svou výší, ale i osobou příjemce. Jméno Jansta se totiž jako červená nit táhne různými operacemi, v nichž spolu na jedné lodi stojí vrcholní politici a lidé z podsvětí či z podnikatelského polosvěta. Podezřelé stranické půjčky, korupční obchody, vraždy, bankovní tunely. Společná cesta Jansty a lidí jako Mrázek, Gross, Barková, Paroubek či Babiš ilustruje, jaké způsoby používala sociální demokracie k posílení a využití své moci.

Počátkem letošního března sledovali překvapení číšníci a hosté v pražské restauraci U Schnellů, jak skupina policistů nasazuje nenápadnému hostu pouta. Za pár minut bylo po všem a návštěvníci si mohli opět v klidu vychutnat vyhlášený schnellovský guláš a plzeňské pivo. Dokonce ani sami detektivové z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu v ten okamžik netušili, že toto zatčení jim do vyšetřovacího spisu vnese jména významných politiků a podnikatelů. A už vůbec je nemohlo napadnout, že se díky operaci u Schnellů zastaví jedna z nejpodezřelejších vládních akcí posledního roku. Akce, jejímž velkým architektem byl Miroslav Jansta.

Tomu dala, tomu ne

Policie tehdy ve vyhlášené malostranské hospodě zatkla olomouckého lobbistu Františka Vybírala, který se pokoušel předat úplatek jinému policistovi, aby mu za sedm milionů korun předal informace z jednoho vyšetřovacího spisu. Podstatnější než složka, o kterou úplatkáři šlo, byly však jiné informace – ty, které detektivové o Vybíralovi v tu chvíli měli. Pár týdnů předtím převzal tento muž patnáctimilionový úplatek od představitelů firmy Biopal Kolín (skončili také v policejních poutech), kteří se takto snažili získat podíl na vládním programu výroby biolihu. Pak už se na policisty valila jedna informace za druhou.

V tento okamžik je nutné vrátit se o rok nazpět. Loni na jaře rozhodla Grossova vláda, že od počátku roku 2007 bude nutné přidávat do benzinu a nafty ekologické přísady – do benzinu etanol, do nafty metylester. Je to světový trend nejen kvůli ekologii, ale i cenám a dostupnosti ropy zvyšovat v pohonných hmotách podíl příměsí, které se vyrábějí ze zemědělských surovin. Rozhodnutí vlády bylo rozumné, korespondovalo s doporučením Evropské unie. Systém výroby a dodávek biolihu se však už vymýšlel v Praze a hlavním právním poradcem vlády v této věci byla kancelář Miroslava Jansty. Výsledek její práce loni na jaře prošel téměř bez povšimnutí veřejnosti i médií – až na pár článků v odborném zemědělském tisku. Bruselskou administrativu ale překvapil natolik, že důrazně napomenula český kabinet, aby neporušoval volnou hospodářskou soutěž. A tuzemští zájemci o výrobu biolihu, tedy aspoň ti, kteří díky Janstově plánu vypadli ze hry, mluvili přímo o korupci.

Zjednodušeně řečeno, vláda s právním poradcem Janstou rozhodli, že výroba biolihu, jejíž roční zisk se bude pohybovat kolem miliardy korun a dál poroste, nebude záviset na volné soutěži. Místo ní stát udělí licence pěti firmám, které jediné budou mít právo biolíh dodávat. Za nezájmu domácího publika vláda svůj tah loni na jaře vysvětlovala složitou technologickou výrobou lihu a potřebou kontrolovat kvalitu. Evropská komise sice tento argument odmítla jako nesmyslný a poukázala na to, že ve světě se žádné licence neudělují, ale vláda stála na svém: složitá technologie v Česku vyžaduje speciální přístup.

Z dnešního pohledu je jasně patrné, jak byl licenční plán a jeho vládní vysvětlování podezřelé. Nicméně z médií, od opozice či z policejních kruhů nezazněla jediná známka nesouhlasu, a kabinet tudíž pokračoval v akci, Unie neunie. Ale ani s nepozornou veřejností za zády to nešlo nijak snadno. Byla to doba, kdy se pod premiérem Grossem třáslo křeslo kvůli podnikání jeho manželky s majitelkou bordelu Libuší Barkovou. Jeho vliv a moc utrpěly vážné šrámy a podnikatelské lobby začaly zápasit o přízeň možných nových vládců. A kdo aspoň nějakým způsobem ovládá obchod s pohonnými hmotami, stává se důležitým a vlivným partnerem moci. Navíc se v soutěži o biolihové licence sešli mocní byznysmani, kteří měli s obchody s vládou zkušenosti a byli zvyklí, že jim jdou politici na ruku. Nad miliardovou kostí se vrčelo čím dál víc a postupně nastala mela: souboj o biolihové licence se stal zároveň soubojem o vládní pozice. Vlastně jediný, kdo nemohl nic ztratit, byl vládní poradce Jansta. Svou práci už udělal.

Podrobnosti neznám

Přehled účastníků biolihové soutěže a jejich konexí může být trochu nudný, ale je důležitý pro pochopení, kam až lidi z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu zatčení Vybírala přivedlo. O licenci se ucházel Andrej Babiš, muž s přízní Grosse i Jansty, který se s „chemickým Andrejem“ scházel ve své průhonické restauraci. Dále František Mrázek a Tomáš Pitr, podnikatelské duo podporované ministry Jaroslavem Palasem a Zdeňkem Škromachem – o jejich stycích bude řeč později. Licenci chtěl i František Bušek, více známý pod jménem Chobot, finančník spojený s tunelováním bank v půli devadesátých let, který v té době sponzoroval ODS, ale po nástupu sociálních demokratů k moci měl dobré styky s ministrem průmyslu Milanem Urbanem.

Celkem se přihlásilo dvanáct zájemců a vláda v dubnu rozhodla, že do druhého kola o pět licencí postoupí šest firem. Všechny vybrané firmy „náhodou“ používaly americkou biolihovou technologii od firmy Katzen, jejíž zájmy v Česku zastupuje Vojtěch Slówik, přítel a blízký spolupracovník ministra Palase, a dováží ji sem zbrojař Richard Háva, kamarád šéfa lidovců Miroslava Kalouska. Právě kvůli jiné technologii vypadli ze soutěže například Mrázek s Pitrem. Nicméně vláda potom rozhodnutí změnila: kvůli kritice jednostranného výběru spojeného s technologií Katzen. Do druhého kola kabinet přizval ještě Chobotovu firmu Citronella a Biopal Kolín. V tento okamžik podal premiér Gross demisi a Mrázkova firma začala průběh soutěže v médiích tvrdě kritizovat. Smutné je, že ani v této chvíli opozice z ODS souboj o výrobu biolihu vůbec nezaregistrovala, nebo to aspoň tvrdí. „To se vše peklo na vládě. Já sám jsem se o tom dozvěděl, když se někdy loni na jaře věc probírala v zemědělském výboru sněmovny. Interpelovali jsme vládu, ale podrobnosti opravdu neznám,“ říká stínový ministr financí Vlastimil Tlustý.

Grossův nástupce Paroubek soutěž na počátku loňského léta zrušil s tím, že pro výrobu biolihu nejsou připraveny patřičné zákony. Nic se však vlastně nezměnilo: vláda pak na podzim rozhodla, že „výroba biolihu bude zajištěna určitým počtem subjektů, kterým bude na šest let přidělen podíl na celkovém potřebném objemu“. Ani toto usnesení vlády média a opozice nezaregistrovaly. „Tak o tom nic nevím,“ říká Tlustý. Jedno bylo ale jisté, všichni zájemci, včetně Mrázka a Pitra, byli znovu ve hře a už nebylo moc jasné, který politik nebo jeho podřízený za koho kope. Odchodem Grosse se klientské vazby otřásly. Pak ale přišlo zatčení Vybírala a pátrat po tom, kdo za kým stojí, ztratilo význam. Krátce po policejní akci u Schnellů jednala vláda o „projektu biolíh“ znovu a ministr zemědělství Jan Mládek dostal za úkol vypracovat nové varianty výroby – tentokrát bez Janstových licencí i jejich zakuklené verze. Navíc vláda konstatovala, že se tímto – pro ni velmi výbušným tématem – bude zabývat znovu až v květnu, ale konečné rozhodnutí o způsobu nákupu biolihu bude až na vládě, která vzejde z červnových voleb.

Stalo se tady něco dosud nebývalého: policejní operace dokázala zastavit korupční projekt, v němž hrály roli zájmy dosud nedotknutelných podnikatelů. Útvar pro odhalování organizovaného zločinu zároveň začal prověřovat podnikatelské aktivity lidí, které spojuje zájem o prodej biolihu, a zároveň různé nitky a vyšetřovací verze, které mohou vést k odhalení vraždy podnikatele Františka Mrázka. V hledáčku našeho aktuálně asi nejschopnějšího policejního týmu se při rozkrývání souvislostí objevil i nejasnostmi obestřený případ Libuše Barkové a další kauzy. Řada z nich opět nese otisk jména Miroslava Jansty.

Kulka pro pokladníka

Předlistopadový komunista a pozdější šéf miniaturní Demokratické strany práce Miroslav Jansta měl vlastně už dávno zapomenutý zmizet v moři neúspěšných politiků a politikářů z divoké éry raných 90. let. Únik z tohoto osudu a nový životní směr mu dalo přátelství s Antonínem Charouzem. Tato legenda českého automobilového sportu, výhradní dovozce vozů značky Ford a jeden z budoucích králů zdejších tunelářů si v roce 1994 pronajal kancelářský dům nedaleko pražské Florence. O pár měsíců později se do jeho domu nastěhovala i advokátní kancelář Miroslava Jansty a stala se dvorním právním poradcem Charouze při financování jeho podniků. Devadesátá léta byla skvělou dobou pro velké bankovní půjčky. S odstupem času už víme, že si u bank půjčovali hlavně ti, kteří byli s bankami nějak spojeni, a proto s tichým souhlasem vedení své úvěry nevraceli. Celkově tehdejší velkomyslná „úvěrová politika“ bank přišla daňové poplatníky na zhruba půl bilionu korun. Pár miliard z tohoto koláče si odkrojila i dvojice Charouz-Jansta. Především formou úvěrů v Investiční a poštovní bance. Neexistují pro to důkazy a už se asi nikdy nenajdou, ale spojení těchto dvou mužů s IPB mohlo být zárodkem budoucí spolupráce sociálních demokratů s lidmi jako Babiš a Mrázek.

Šéfem banky byl sociální demokrat Jiří Tesař. Charouz a Jansta s ním uzavřeli řadu naprosto nepřehledných smluv, jejichž výsledkem bylo, že v druhé půli 90. let vlastnil Charouz dvacet pět procent akcií IPB a dobové články ho dokonce pasovaly na skutečného pána banky. Ať už Charouz IPB opravdu ovládal nebo ne, faktem zůstává, že banka jeho podnikům napůjčovala sedm miliard korun, které automobilový závodník nikdy nevrátil. (Než se po pádu IPB v roce 2000 nový majitel stačil rozkoukat, převedl Charouz většinu dluhů na podniky, které skončily v bankrotu, a naopak skutečné peníze zachoval v podnicích, které neměly s úvěry nic společného.) Ve stejnou „charouzovsko-janstovskou“ dobu si u IPB půjčil na rozjezd své podnikatelské kariéry (o níž bude řeč později) půl miliardu korun i Andrej Babiš a 300 milionů dostal František Mrázek. Je zbytečné dodávat, že ani jeden nikdy nic nevrátil.

V roce 1998 ovládla IPB Nomura, Charouz a Jansta se stahují do pozadí. Na jméno advokáta Jansty ale v tom roce narazíme v médiích znovu. Šlo o tajemné půjčky sociální demokracii, v nichž hrál hlavní roli Ivan Lhotský, daňový poradce Františka Mrázka. Sociální demokracie byla tenkrát bez peněz. Peníze z Lidového domu byly obstaveny v soudním sporu a operace Bamberk, tedy tajný pokus Miloše Zemana získat půl miliardy korun od čechošvýcarského podnikatele Jana Vízka výměnou za vládní posty pro něj a jeho přátele, skončila blamáží – ukázalo se, že Vízek je duševně ne zcela vyrovnaný muž, navíc úplně bez peněz. Pak ale ČSSD sponzora přece jen našla. Peníze – ví se o dvaceti milionech, ale mohlo jich být i víc – jí půjčila společnost Omnia vlastněná pozdějším ministrem financí Ivem Svobodou a jeho poradkyní Barborou Snopkovou. Jenže brzy se ukázalo, že bylo vše jinak. Omnia byla jen prostředníkem, peníze ve skutečnosti pocházely od společnosti Tax and Investment Advisers (TIA) z 90 procent vlastněné Janstou a z 10 Lhotským. To už ale bylo po volbách a mocenská smlouva mezi Klausem a Zemanem zaručovala menšinově vládnoucí sociální demokracii, že „opoziční“ ODS nebude nikdy usilovat o její pád, což zároveň znamenalo, že nebude zpochybňovat její financování. Opozici však alespoň trochu nahradila média. Totožnost věřitele prozradil z dodnes nevysvětlených důvodů Lhotský. V roce 1999 řekl tisku, že sociální demokracie dluží jeho společnosti TIA dvacet milionů a nevrací je, z čehož je firma nervózní. Sociální demokraté i spolumajitel Jansta vzápětí Lhotského označili za lháře a pár týdnů poté byl upovídaný pokladník postřelen před vchodem panelákového domu, kde bydlel. Zásah kulkou přežil opravdu jen zázrakem, střelce se nepodařilo dodnes vypátrat. Uzdravený Lhotský odmítá s policií i médii o útoku mluvit. Na počátku roku 2001 ovšem policie odhalila v rámci vyšetřování Lhotského postřelení, že měl tenkrát pravdu a věřitelem sociálních demokratů je skutečně TIA. „Peníze poskytl zahraniční investor,“ tvrdil tehdy v tisku Jansta. Policie byla nicméně tehdy přesvědčena, že peníze poskytl přes svého poradce Lhotského Mrázek a v jedné z vyšetřovacích verzí podnikatele podezřívala, že to byl on, kdo na pokladníka poslal vrahy. Nic se však nepodařilo prokázat a případ skončil v šuplíku.

Jansta pak zmizel z veřejného světa. Ale jen zdánlivě. Radil řediteli televize Nova Vladimíru Železnému. V dobovém tisku najdeme pár jeho citací o tom, jak se přátelí se Stanislavem Grossem nebo nově s Jiřím Paroubkem – vždy se o něm psalo v souvislosti s pátráním po tajemných poradcích těchto mužů. Pro vládu Grosse i Paroubka dělal – kromě biolihu – právního poradce, ale například premiér Paroubek si nevzpomíná v jakých záležitostech. „Opravdu o tom nic nevím,“ říká premiér s tím, že smlouvy zveřejní tento týden.

Co viděla Libuše

Drobná blondýna Libuše Barková sedí za svým pracovním stolem v místnosti s výhledem na Vysočany, kouří jednu cigaretu za druhou a popíjí kafe. Občas se zvedne, přejde nervózně místností, bezmyšlenkovitě sáhne na mobil, zvedne jej a zase položí. Tato žena má strach. Nedávno ji propustili z vazby, ale obava z vězení není to pravé, co ji trápí. Má strach o život. Jako dlouholetá přítelkyně rodiny Grossových toho hodně ví. Útržkovitě vzpomíná na dobu, kdy s nimi chodila na večírky, večeře či obědy. Vzpomíná také na lidi, kteří buď byli na těchto večírcích přítomni, i na ty, kteří se tam chtěli za každou cenu dostat. „Známost s Grossem byla pro podnikatele vstupenkou na území vyvolených,“ říká. „A bylo hodně lidí, kteří se ke Grossovi toužili dostat přese mne,“ dodává.

Počátkem letošního února odjela Libuše Barková, jejíž účast na nevyjasněném financování obchodu s nemovitostmi se Šárkou Grossovou stála loni premiéra Grosse křeslo, na šestitýdenní ozdravný pobyt do Dominikánské republiky. Čtrnáct dnů předtím zavraždil profesionální ostřelovač Františka Mrázka. „Měla jsem strach, že další na řadě budu já,“ tvrdí Barková.

Proč? „Franta Mrázek mě oslovil před třemi lety,“ říká. Poprvé se sešli před McDonald‘s ve Vodičkově ulici. „Nabízel mně deset milionů, když se dostane ke Grossovi, během dalších schůzek ta cena čtyřikrát stoupla.“ Z dalšího vyprávění drobné blondýnky pak vyplývá, že Mrázek nechtěl od Barkové pouhou domluvu schůzky s Grossem. Doufal také, že mu poskytne na ministra vnitra kompromitující materiál, jako majitelka nevěstince mohla znát temné stránky Grossova života. „Myslel si, že Standa chodil do bordelu v mém domě. Nechodil,“ usmívá se. Seznámila se i s dalšími lidmi z okolí Mrázka, s Pitrem či Jiřím Syrovátkou. Na večírcích se setkávala s lidmi jako Andrej Babiš, Miroslav Jansta, politiky z Grossova okolí. A samozřejmě leccos zaslechla. Naznačuje, že tuší, jak to bylo s biolihem, s privatizací Unipetrolu. Co všechno ví? „To nemohu říct, ale týká se to i Paroubka a jeho kontaktů,“ říká tajuplně. Kdo by se jí chtěl zbavit? „Tuším to, ale teď není ten správný čas o tom mluvit,“ říká. „Některými politiky sociální demokracie a podnikateli je mi dáváno najevo, že by bylo nejlíp, kdybych v Dominikánské republice zůstala a už se tady nikdy neobjevila. Jsem jimi upozorňována, že stejně skončím ve vězení, a ptají se mě, jestli mi chybí na zapuštění kořenů v Karibiku peníze. Prý mi je v případě potřeby poskytnou,“ říká Barková.

Během jejího týdenního pobytu ve vazbě ji vyslechli policisté z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, kteří vyšetřují vraždu Mrázka a korupci v biolihu. Bylo to poprvé, co se někdo z policie zajímal o to, co Barková ví o temných zákoutích zákulisí politiky. Loni, kdy se její podnikání s Šárkou Grossovou stalo hlavním důvodem pádu premiéra, policii vůbec nezajímala. Přitom ženy z jejího nevěstince mluvily o daňových únicích z jejího podnikání, už tehdy se vědělo o společných dovolených Grossových s Barkovou v Dominikánské republice. Tehdy ale policie dávala ruce pryč. Je absurdní, že se letos na vazbu stačil anonymní dopis (předaný soudci bývalým redaktorem tohoto časopisu), který tvrdil, že má v Dominikánské republice ulitý majetek. Kdyby policie zareagovala už před rokem, během Grossovy aféry, nemusel se soudce nějakým anonymem zabývat, policie by měla jasný přehled o jejím majetku i o tom, zda má něco společného s majetkem Grossových. Libuše Barková byla opravdu blízko různým vládním korupčním aférám a policie se o jejich pozadí mohla od Barkové dozvědět už dávno. „Co se píše v médiích o bordelech a nějakých skandálech mě nezajímá,“ odpověděl arogantně státní zástupce Július Lachnitt, který před rokem prověřoval majetek rodiny Grossových. Policie se tehdy soustředila jen na to, jak dát co nejrychleji od Grossova případu ruce pryč.

To, co se děje dnes kolem Libuše Barkové, připomíná scénář špatného filmu. Je stíhána za pojistný podvod, nejsou ale stíháni pojišťovací agenti, kteří výplatu osmimilionové náhrady podepsali a sepsali protokol o škodách. Je na ni vydán zatykač a policie po ní pátrá, přesto že se Barková neskrývá a je k zastižení ve své kanceláři. Je vzata do vazby, aby z ní byla v rekordně krátké době propuštěna. Naději, že do případu bude vneseno důvěryhodné jasno, dává až vstup detektivů vyšetřujících Mrázka a korupční aféru biolíh.

Škromachova charita

Za oponu skrývající tanečky kolem mocných, o nichž mluví Libuše Barková, mohou od loňského léta čím dál častěji nahlížet i běžní konzumenti denního tisku a televizních zpráv. Po Grossově pádu se zlatonosné parcely znovu kolíkují, a tak se díky „informačním únikům“ řízeným některou z bojujících stran čím dál častěji dozvídáme pikantní podrobnosti ze soužití části dnešních politiků s velmi problematickými podnikateli či rovnou gangstery. Takhle jsme se nedávno z televize Nova dozvěděli o zajímavém setkání v Hrdlořezích. Před třemi lety se tam v areálu pražské policejní akademie sešla na večírku za ostnatým drátem reprezentativní společnost. Ministr Zdeněk Škromach, jeho kolega Jaroslav Palas, lobbista Vybíral, František Mrázek, Tomáš Pitr, dva polští náměstci ministrů a několik dalších osob. „Šel jsem tam na běžnou charitativní akci a už nevím, o čem se mluvilo,“ říká dnes vzorně ministr Škromach. Byla to ale divná charita: jeden z organizátorů schůzky je zavražděn kulkou profesionálního vraha, další sedí ve vazbě, ještě jiný dostal osmiletý trest za podvod. I když si to Škromach už nepamatuje, schůzka – na podobné se sešli stejní aktéři o tři měsíce později na loveckém zámečku u Varšavy – se týkala Unipetrolu. Mrázek a Pitr měli zájem koupit lukrativní část holdingu, kterou potřebují kvůli svému podnikání v Setuze, a hledali ve vládě zastánce, kteří jim pomohou záměr prosadit. Opulentní večírky se Škromachem a Palasem ale byly nakonec k ničemu, souboj o Unipetrol vyhrál úplně jiný kůň – Andrej Babiš.

Babiš, další člen pestré společnosti kolem Grosse a Jansty, přišel do Prahy před čtrnácti lety jako naprosto neznámý a nepříliš významný zástupce české pobočky slovenské firmy Petrimex (tamní obdoba někdejšího Chemapolu). U toho dlouho nezůstalo. Babiš totiž patřil mezi hrstku vyvolených, kteří za totality pracovali v zahraničním obchodě, znali situaci za železnou oponou a po jejím pádu měli před ostatními náskok. Babiš dokázal své vědomosti využít. V půli devadesátých let ovládl Agrofert, založený v Česku Petrimexem. Prostě navýšil jeho základní jmění, své mateřské firmě to neřekl a Petrimex přišel o vliv. V roce 1995 se jeho cesta protnula s Charouzem a Janstou. Přesně řečeno s IPB, ve které měli oba zásadní vliv. Babiš si v této bance půjčil půl miliardy a privatizoval Lovochemii, významný podnik, provázaný výrobou s Unipetrolem.

Expanzi zažil Babiš po nástupu sociálních demokratů do vlády. Nikdo už neví, nebo nechce říct, jak se to stalo, ale slovenský podnikatel zaujal ministra průmyslu Miroslava Grégra, který do vedení státního Unipetrolu pustil Babišovy lidi. Společnou řeč s Grégrem našel i při první privatizaci Unipetrolu. „Česká petrochemie je provázaný celek, Unipetrol není možné rozdělit na jednotlivé podniky,“ tvrdili oba. S tímto heslem zvítězil Agrofert v roce 2001 v privatizaci podniku. Potom se ale Babiš dostal do problémů – nebyl schopný splnit vládní podmínku prodeje a doložit, kdo „jeho“ Agrofert vlastní. Než se mu to po osmi měsících podařilo, přišly volby a změnila se vláda. Babiš za privatizovaný Unipetrol nezaplatil – chtěl dodatečnou slevu za povodně – a vláda podnik nakonec od neplatiče znovu převzala pod svá křídla.

Příběh druhé privatizace je znám. Za usilovného přispění české vlády, která ze soutěže vyřadila všechny konkurenty – na zasedání, ze kterého se ztratil zápis a na jehož průběh si prý čeští ministři nepamatují –, zvítězil opět Babiš spojený s PKN Orlen. Jenže zklamaní konkurenti Pitr s Mrázkem se nedali. A začal onen tajuplný vodopád nanejvýš zneklidňujících informací. Tu televize odvysílá kazetu usvědčující šéfa sekretariátu premiérů Grosse a Paroubka z korupce, tu se dozvíme o schůzce ministrů s gangstery, tu o přátelství Pitra s Krejčířem nebo třeba o miliardovém úplatku za privatizaci podniku.

Je zřejmé, že souboj neskončil. Mrázek je mrtev, ale Pitrovi jde stále o pozici v biolihovém projektu a možná má nadále zájem o vyhlédnutý kus Unipetrolu – Chemopetrol. Pouštění informací může být varováním pro vládní úředníky: pozor, víme na vás hodně, a když nám nepůjdete na ruku, budou skandály pokračovat. Ve hře je také stále Setuza. V tisku proběhla minulý týden informace, že Jansta tlačí na svého přítele (a nájemníka) ministra zemědělství Jana Mládka, aby prodal čtyřmiliardový závazek Setuzy u státu Babišovi, díky čemuž by „chemický Andrej“ Pitrovo hájemství obsadil a ovládl. A tak je možná zveřejnění informace o stomilionové odměně varováním pro Janstu, aby se držel zkrátka.