Auto pro starostu
Prezident Clinton v roce 1993 překvapil smělou vizí. Do deseti let chtěl mít na amerických silnicích rodinný vůz, který by dokázal ujet 100 kilometrů, aniž by spotřeboval víc než tři litry benzinu.
Prezident Clinton v roce 1993 překvapil smělou vizí. Do deseti let chtěl mít na amerických silnicích rodinný vůz, který by dokázal ujet 100 kilometrů, aniž by spotřeboval víc než tři litry benzinu. Na vývoj úsporného automobilu snů Clintonova administrativa uvolnila miliony dolarů. Postupně se ale ukázalo, že to tak snadno nepůjde, a celý plán definitivně pohřbily trosky mrakodrapů Světového obchodního centra; po útoku na USA prezident George Bush rozhodl, že Spojené státy přehodí výhybku a budou napříště financovat vývoj aut na vodík.
Ještě v roce 2000 připomínalo vodíkové auto výtvor poněkud šíleného inženýra. Na první pohled běžný vůz, ale při bližším ohledání nevycházel řidič z údivu. Vzadu našel místo výfuku kus zahradní hadice. Proč si nemůžu nic dát do kufru? mohl se ptát. Máme v něm různé přístroje, zněla by odpověď konstruktérů. Šlápl-li šofér na plyn, ozvalo se rozzuřené bzučení, jako by se v motoru vyrojily vosy, a auto se rozjelo s nepříliš ohromující akcelerací. Leckterý šťoura by se pozastavil i nad tím, že nemůže s vozem parkovat v zimě na ulici, protože by pohonná jednotka zamrzla. Nejpodivnější ale bylo tankování: nádrž se obvykle plnila vodíkem kapalným, který ovšem musí být chlazen na -252 °C. K autu přijela speciální cisterna a nastoupili muži v přilbách a ochranných oblecích. Odevšad se valila oblaka páry a nezasvěcení kolemjdoucí se domnívali, že přihlížejí zásahu hasičů.
Těžkopádný vůz nicméně skrýval pod kapotou slibnou technologii:…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu