Sláva bláznu, čest lékaři
Že doba vymknutá z kloubů šílí, postřehl geniální Shakespeare už za alžbětinských časů. Po čtyřech stoletích zní jeho básnický obraz jako banální konstatování.
Že doba vymknutá z kloubů šílí, postřehl geniální Shakespeare už za alžbětinských časů. Po čtyřech stoletích zní jeho básnický obraz jako banální konstatování. Zvlášť ve střední Evropě bývají představy normálních poměrů nejasné, neboť je už řada generací nezažila. Také hranice lidské normality se tu podivně posouvaly: kdo se například odmítal podřídit zjevně šíleným ideologiím, skončil často s psychiatrickou diagnózou. Případ MUDr. Jana Lukeše (1912–1977) je opačný. O jeho vážné duševní poruše se asi nedá pochybovat, svědčí o ní dědičné zatížení i skličující průběh jeho života, ale to, co vytvořil, jeho básně, prózy, opery, umělé jazyky, originální těsnopis či různé vědecké teorie, působí jako přiměřená, ironická odpověď vykolejené době.
S Freudem do Čech
Ve světové psychiatrické literatuře se Lukeš stal už před desítkami let nejproslulejším z českých bláznů. Dnes začíná fascinovat i širší kulturní veřejnost. Jeho tvorba, jež se u nás před půlstoletím zdála naprosto nepochopitelná, totiž nalezla úctyhodné příbuzenstvo například v povídkách J. L. Borgese, ságách J. R. R. Tolkiena či v sofistikovaných hříčkách postmoderny. Zásluhu na zpřístupňování jeho rukopisné pozůstalosti má zejména psycholog, kulturolog a teoretik humoru Vladimír Borecký. V nejnovější publikaci, kterou připravil, se pozoruhodný obsah ukrývá pod odstrašujícím názvem Neofatické polyglotie psychotiků.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu