Hoří, má Milado

Navzdory vlezlé březnové zimě padá na Prahu horečka páteční noci a před slavnou vilou Milada v Holešovicích se houfují skupinky s barevnými kohouty na hlavách. U vchodu ochotně platí 130 korun vstupného a pokračují do narvaného sklepa, kde burácí hardcore. Dnešní koncert je výjimečný, přijeli hosté z Británie a celkem se vystřídá pět kapel. Ale až dohraje hudba a vypije se pivo, odejdou všichni domů a legendární sídlo rebelů zůstane prázdné. Kam zmizeli průkopníci českého squattingu? A proč po svobodném životě v zabraném domě netouží nová anarchistická generace?

Resist, reclaim, refuse

Té krátké zprávy v novinách si počátkem roku všiml jen málokdo: „V Praze hořela vila Milada. Požár z nepozornosti zničil předsíň opuštěného domu, a dvojici mladých lidí, kteří se nadýchali kouře, odvezla záchranka bez vážnějších zranění do nemocnice.“ Těžko si představit nenápadnější tečku za příběhem, který svého času vzrušoval celostátní média i úřady.

Pomalovaná vila Milada se majestátně tyčí nad zasněženou holešovickou plání. „Vzepři se, zveleb, ubraň,“ vítá příchozího anglicky psané heslo nastříkané na zdi. Vchod ale střeží mříž zamčená mohutným řetězem. Na bušení a volání nikdo neodpovídá.

„Přes den tam asi nikdo moc není. Lidi přijdou v pátek na koncert,“ říká do telefonu Slávek Tesárek, který Miladu před osmi lety se skupinou přátel &„…